Zbrusunová ✓

Chapter Thirty One

Netuším co mě to popadá. Cítím, jak celé moje tělo spaluje neznámá touha. Dívám se, jak Alex hledá po všech kapsách tu jednu jedinou věcičku, která mě dělí od toho, abych konečně vstoupila do pořádného života. Už nechci být dál ta panna. Chci si užívat i tělesně, vždy bezpečně ovšem. Chybí mi ta zábava v tomhle směru a rozhodně se do ní chci dostat ještě předtím, než se budu muset vydat domů na máminy narozeniny. Pokud dobře počítám jsou za týden. Měla bych jí koupit nějaký dárek, třeba šálu...ale zpátky k věci.

„Máš to sakra? Už to chci mít za sebou," vyštěknu popuzeně, když se Alex začne přehrabovat v kapsách bundy. Zastavuje se v pohybu a tupě zírá před sebe.

„Cos to řekla?" jeho zaražený pohled do země mě dostává na ledovou kru ze které není úniku. Něco mi dochází.

„Já...to nic, máš to?" můj hlas je roztřesenější než před chvílí.

„Anne, já si nemyslím, že bysme měli," pouští bundu na zem a pak si sedá na opačnou stranu stodoly do další kupy slámy. Zvedám se na loktech a jen koukám na to, jak Alex zírá na dveře.

„Co? Ty to nechceš?" dokonce si i sedám.

„Ne," odsekne mi a dál zírá do dveří. Zaraženě sedím a přemýšlím co se to sakra zrovna stalo.

Jistě vím jen, že jsem si dnešek teda rozhodně představovala jinak. Začal tak krásně, cítila jsem se výjmečněji než kdy jindy. Taková plná a chtěná a krásná a spoustu dalších přídavných jmen blaha k tomu.

Proč jenom se mi musí vždycky všechno pokazit? Cožpak jsem byla až tam moc posedlá tím, abych se toho zbavila, že jsem na to zapoměla? Panebože, co když se mi Alex ani nelíbí! Co když jsem si to celou dobu namlouvala? Celých sedm dní, abych byla přesná.

Vždyť jsem s ním měsíc nepromluvila nijak jinak než, že jsem mu bušila na zeď nebo dveře a pak na něj spouštěla nadávky všeho druhu, tak jak jsem se mohla takhle rychle dostat k něčemu takovému? K lásce, pf!

„Máš pravdu, stejně tu za chvíli budou," namítnu a zarazím zadek víc do slámy. Odřená polovina nohy se mi nechutně zaryje do slámy a já syknu bolestí. Vidím, jak Alexova hlava vystřelí mým směrem a pak ji zase rychle sklopí, jakoby si uvědomil co dělá. Uhýbám nohou do boku a křížím si ji na druhé. Tak je alespoň trochu vyvýšená a já se o ni nemusím tolik bát.

Koukám přímo na něj a bolí mě to. Zklamala jsem dalšího kamaráda. Zklamala jsem opět samu sebe. Je jen otázkou času, kdy odejdou i ostatní. Chloe, Sam, Ted ... už jsem přišla o tolik lidí, že vlastně nemám nic dalšího.

Kdybych teď měla mobil, zavolala bych Chloe co se stalo a poprosila ji, aby přijela, protože tohle je opravdu dost trapný okamžik. Cítím se tak strašně zle a poníženě.

Alex si něco čárá do zanesené země. Křížím si ruce na prsou a opovržlivě odvracím hlavu. Jak mi to mohl udělat? Říkal, že to taky chce a z jeho strany to rozhodně nikdy nebylo nic jiného než: šáhnu si na holku, zadarmo a ještě je panna, ou jé.

Čekáme hodinu než pro nás přijedou. Beze všeho si to  nakráčí do stodoly až leknutím zatnu svaly a pak jen zasýpu bolestí, protože mě ta noha očividně bolet nepřestala. S Alexem jsem si za celou tu dobu vyměnila věty pouze jako: „Jdu ven." „Potřebuju na záchod." „Zvedneš mě prosím."

Alex chodil pořád ven. Chvíli jsem myslela, že tam snad něco hulí, protože pokaždé když se vrátil, vypadal ještě zničeněji než předtím. Jednou si dokonce okusoval i nehty a to určitě nedělá jen tak.