Zbrusunová ✓

Chapter Fifty Seven

Po krátké návštěve u rodiny Filerrů. Kdy Charles a Eleanor přivítali jak mě, tak mého prej přítele Alexe. Dali jsme si s nimi skvělý oběd kdy Eleanor připravila hamburgery a hranolky. Bylo to tak nezdravé až mi přišlo, že žeru trávu. Nádhera!

Po malé storce kdy jsem se snažila pít kafe, ale místo toho jsem jen odpovídala na dotěrné otázky co to mám s nouhou a jak dlouho jsem s Alexem nebo jsem poslouchala přesné narážky na Matta jaký je to debil a na to, že si zasloužím hodného hocha co se o mě bude starat.

Chloe se počas celé debaty záměrně dívala do země a okusovala si nehty.

Dokonce nechali výzdobu z předešlého dne, kdy přes schodiště visel obří nápis Vítejte doma, holky a pod tím ručně napsáno i když jen na den.

Prý je to i pro mě, protože si mysleli, že přijedu s Chloe, ale my jsme se rozdělily. Tohle bylo stokrát lepší přivítání než od mojí mámy nebo rodiny, která je upjatá už tak moc, že si ani nevšimnou, když mám na noze velkou modrou ortézu.

Jelikož jsem se rozhodla do svého domu už nevracet a raději strávit pohodlný den s rodinkou cizí, předala jsem babičce roztřižené rifle a poprosila ji o udělání kraťasů. Neptala se, proč jsou na cáry, takže to buď věděla nebo čekala, že se to dozví ode mě. Nic z toho ovšem není potvrzené.

Je skoro půl čtvrté když nasedáme do letadla. Chloe se svým šarmem a výstřihem zařídila přesunutí Alexovi letenky k těm našim. Čekala jsem, že ho bude podporovat, jakoby spolu taky hodili nějakou duchaplnou řeč na téma mého zpackaného života, ovšem když jsem dosedla k okénku, odstrčila rázně Alexe a sedla si vedle mě. Alex se tedy posadil vedle ní. Neuniklo mi, jak jí tiše poděkoval.

Za co jí sakra děkuje?

„Víš Alexi, jsi nepřítel, ale nebudu dělat, že tě neznám," mávla nad tím rukou Chloe a začala se soustředit na přenosný dd přehrávač co jí předal otec na cesty. Prý ho povýšily, takž enerozváží zboží, ale dělá převážně úředničinu, tudíž ho už tolik nepotřebuje.

Chloe ani jednomu z nás nenabídla sluchátka, takže jsem pochopila, že se po dobu letu nebudeme bavit. Sáhla jsem tedy po svém batohu a po přesnosné Mp3. Zasunula jsem sluchátka do útrob přístroje a všimla si upřeného pohledu Alexe. Když jsem se na něj otočil a otevřela pusu, Chloe na mě vrhla tak nepříjemný pohled, že jsem ihned všechno pochopila.

Nemá problém z ničím jiným než s tím, že s ním tu řeč nehodila. Podle jejího výrazu soudím, že mu to potřebuje pořádně vytmavit, aby si toho hodně moc uvědomil, popřípadě ho párkrát kopnout do přirození nebo vyškubat vlasy, aby byla spokojená. Neměla jsem jí to za zlé, takže jsem se na ni usmála a znovu se pohodlně opřela do sedadla. Pustila jsem si asi tříhodinový slet písniček a spokojeně opřela hlavu o kov letadla.

Nebudu tady vypisovat, jak jsem celou cestu přemýšlela nad tím, jak se vlastně taková plechová potvora dokáže udržet nahoře. Je to opravdu jenom kvůli těm dvoum křidélkům nebo nám vláda něco zatajila a letadla pohánějí víly zvonilky se svým kouzelným prachem?

„Anne! Pošta!" hodí na pult recepce balíček asi čtyř dopisů náš vrátný.

„Díky," přebírám si ho a prohrabuju se jím, zatímco mě Alex předbíhá s mým kufrem v ruce, Chloe se dlachní po boku Marka a já jdu pěkně schodek za schodkem vzhůru.

Je tu jeden dopis bez adresáta, ale pak objevím dva dopisy, na kterých je podivná známka nebo razítko nebo co to je a okamžitě mi to dojde. To jsou dopisy od Mika.