Zbrusunová ✓

Chapter Seventy

„No, měl bych jít domů. Proč?" nasadí očekávající pohled a dokonce si i sedne na posteli. Trošku pomalu a nemotorně, ale přece jen to nakonec zvládne.

„No, tak mě to napadlo. Jako, nemusíš říkat jo, ale mě se domů moc nechce. Chloe bere Marka k nim domů, ale já se na to asi necítím. Moje vztahy s matkou..."

„Jo," přeruší mě. „Takže mě žádáš o co? Chceš po mě, abych se vykašlal na moji mámu a bratra, který nám chtěl přivézt svoji přítelkyni a taky otce, který by se zřejmě přidal se svojí novou přítelkyni? Možná přijde i babička s dědou a ty mi říkáš, že bych se na to měl vykašlat?"

„Ehm," poposednu si a nervózně seberu konec svého trička. „No, asi to byl blbej nápad."

„Moc rád," vydechne najednou a klekne si přede mě. „Strašně moc rád!" řekně znovu, zpráskne ruce a zvedne je k nebi.

„Vážně?" vyjeknu překvapeně.

„Jasně! Panebože! Jdu jim volat hned teď," zářivě se na mě usměje, vyhoupne se nahoru a vytáhne si z kapsy telefon. Ani ho nestihnu zastavit a už to jeho máma zvedá. „Ahoj. Jo, prosímtě, dvacátého čtvrtého nebudu moct dorazit. Ne. Jasně že vím. Ano. Jo, s ní. Já vím. Mám tě rád, těším se. Co? Jo, zeptám se počkej," Alex si oddělává sluchátko od ucha a pak se na mě zadívá. „Šla bys se mnou pětadvacátého za mámou?" jeho obličej je bez jakékoliv emoce. Netuším co si o tom mám myslet a dost mě to rozhodí. Naznačí mi gestem, že si mám pohnout.

„Já-já nevím. Řekni, že si to ještě rozmyslím," zašeptám. Vrhne na mě všeříkající pohled, který jasně značí, abych neblbla. „Tak jo!" zabručím a protočím panenky.

„Přijdeme," oslní mě obrovským úsměvem a mrkne na mě. „Dobře, ahoj," ukončí hovor a zasune si telefon zpátky do zadní kapsy. Jak já ráda bych mu do té kapsy strčila ruku a pak třela a pak...NE! Co to kurva zase dělám?

„Na co myslíš?" ptá se mě. Zvedám pohled a zadívám se mu do očí. Výrazně mu poteměly, změnil se jejich význam. Páni...

„Jen aby ses začal pořádně těšit na vánoce," usměju se na něj. Rychle se otáčím a beru si notebook. Pak se otočím zpátky k němu čelem. „Jdeme?" zeptám se.

„Kam?" nechápavě zavrtí hlavou.

„No k tobě do pokoje," opětovně ho pobídnu. Nejraději bych mu zahákla prst za tričko a postrčila ho dozadu, aby se posunul, ale neznámá síla mě drží zkrátka. Cítím, že je to síla, která se mě drží jenom za nehýtek, ale pořád tu je a to je špatně. Vím to, uvědomuju si to a bolí to. Jenže je to tak. Stačí si vzpomenout na jednu konkrétní noc. Na to, že se po mě sápal se prostě těžko zapomíná.

Za dvě hodiny vypíná Alex můj notebook a odkládá ho bokem. Sice jsme se dívali na film, ale i tak jsme polovinu děje prokecali. Alex tvrdil, že hlavní hrdinka je moc úzkoprsá a rozhodně by se neměla tak lehko zmanipulovat. Já jsem zase tvrdila, že když se zamiluješ, je to prostě něco jiného. Bál se oponovat, ale nakonec stejně zamumlal, že jsme divný stvoření.

Po celou dobu filmu, jsme nakonec řešili, jestli to má cenu se zamilovat takhle rychle a pak s ním podstoupit takovou zkoušku. Prý jde o dů-vě-ru! Kecy v kleci.

A to jsme se dívali na Divergenci kde jde o něco úplně jiného než o nějaký vztah.

„Já tě prostě nechápu, takovej týpek? No a je určitě o deset let starší než ona. Říkalas že jí je sedmnáct. Jemu je tak třicet," vrtím s úsměvem hlavou, soukám se z postele, kde jsem měla už polohu jako nějakej jogista. Skoro jsem měla i hlavu za nohama. Neptejte se.

Sundávám si ponožky, tepláky a pak zhasínám. Ještě než překonám tu vzdálenost do postele, sundávám si rychle podprsenku a pokládám ji tak na zem. Zalézám do postele a usínám postupně. Musím přeci taky něco namítat na ty jeho keci v kleci.

„Annie," osloví mě zničehonič tónem, na který bych nikdy neodpověděla jen hm nebo jasně.

„Copak je?" otáčím se k němu čelem a zkoumám ho ve tmě. Je tmavý, to je pochopitelné, ale taky sedí opřený o rám postele a kouká na mě.

„Já...řeknu ti to zítra, to bude lepší," mávne rukou a sveze se dolů. Já ovšem zareaguju opačně a vysunu se hahoru.

„Řekni mi to teď. Zítra se jen zase na něco vymluvíš," usměju se na něj. Vytáhnu si peřinu k pasu a položím si na ni ruce.

„Nezeptala ses, proč chci být s tebou a ne s rodinou," v jeho hlase se mihne známka nejistoty. Hned zpozorním.

„Takže to asi láskou nebude co?" uchechtnu se vlastní blbosti. Já hloupá si to myslela.

„Láska je třičtvrtě celé věci. Taky jsem tě chtěl pozvat."

„Tys mě chtěl pozvat?" Tím mě teda překvapí.

„No jo. Nechci být doma," poslední slovo málem vyprskne.

„A co se tam děje?" ptám se rychle. Myslím, že se dostáváme k věci. Alex chvíli mlčí a pak se vytahuje za mnou nahoru.

„No o to právě jde. Otec má zase další. Přesně takovou jako předtím. Myslím, že je odsud ze školy, ale je i dost možný, že je odjinud. Třeba je z nějakého gangu pod mostem. No, to je fuk. Prostě je to doma zase na kordy. Hodně. Otec věčně bydlí po hotelech a kašle na nás. Byl jsem s ním na obědě a znova mi jen zkazil náladu. Prý je samozřejmostí že půjdu na vysokou. Na sportovní! Takovej debil," rozhořčí se. Dokonce rozhazuje rukama nahoru a dolů, až mám pocit, že se přestane ovládat a jednu mi vrazí.

„Co to teda znamená?" zeptám se rychle, protože vypadá, že přestal.

„Že bych mu rozmlátil držku kdyby to dotáhnul na svátky domů," uchechtne se a pak se otočí na bok, zády ke mě a mlčí.

Jsem zmatená. Co to právě bylo? To mi jako jen tak řekl nějakou šokující zprávu ze svého života a pak se prostě otočí a jde spinkat? Jsem mimo...

„Alexi?" zašeptám.

„Hm?" ozve se tichounce.

„Dobrou," povzdechnu si, svezu se dolů a lehnu si k němu taky zády. Jsem zmatená a ospalá. Zítra se stěhuju a za pár dní jsou vánoce, což znamená to, že se poddám, doslova.