Zbrusunová ✓

Chapter Fifty Six

Probouzím se jako první, kvůli zvuky, který vydává Alex ze země. Chrapušká. Přesně takhle bych nazvala ten zvuk knižně. Je to tiché dýchání s občasným zachrápáním, které je ovšem tichoučké a roztomilé. Jednoznačně jsem si tenhle zvuk zamilovala! Zní to jako kluk, ale i jako chlap a je to taková směsice Alexe Jonese.

Posunuju se co nejtišeji na kraj postele až se dostávám ramenem ven a tvář mám natisklou na tvrdý rým postele. Je k zulíbání. I takhle ráno, celý rozcuchaný (což je mimochodem to sexy), upocený a určitě rozlámaný z tvrdé země. Ještě k tomu chrapušká a to mě úplně odrovnává. Mohla jsem mít takové štěstí? Potkat ho jinak než všechny ostatní? Stát se jeho skoro spolubydlící a poznat ho zprvu jako šílenýho debilního maniaka se sexem každou noc. Tohle je náhoda jako prase, že zrovna on se do mě zamiloval.

Alex se zavrtí, hlasitě si povzdechne a zajede si rukou do vlasů. Je to tak šíleně krásné to sledovat, že se mi chce plakat radostí. Natahuju ruku dolů a opatrně se dotýkám jeho vlasů. Ne, nedotýkám. V poslední minutce toho krásného pocitu mnou projede ostrá bolest a já si vzpomenu na to, jak mě natiskl na dveře auta a tvrdě na mě přirazil svoje tělo. Ty ruce, co teď vypadají tak jemně a lahodně mě mačkaly a drtily v sevření.

Rychle stahuju ruku zpátky nahoru a převracím se na záda. Flustrovaně si zajíždím prsty do vlasů a dlaněmi si překrývám oči. Chvíli tiše běsním a křičím uvnitř hlavy. Je to tak strašně nefér. Proč to jenom udělal!

Zvedám do zvduchu svoji nohu, která je ztěžklá ortézou a prohlížím si to. Prej že to má být v klidu, no to víš, že jo. Žádný běhání, slečno Woodová. No jasný. Žádný důraz na nohu, slečno Woodová! Žádná zátěž! Ha, to byl zase někdo vtipnej, hm.

S tímhle přístupem mi to nechají ještě půl roku a já budu mrznout v sukních a kraťasech celý vánoce.

Chytám se za nohu a přitahuju si ji blíž k obličeji. Fuj a ještě ke všemu smrdí. Čemu se ale divím, musí být sakra zapařená, to je ták sexy!

Opět si povzdechnu a prásknu nohou zpátky na postel. Patou mi projede ostrá bolest až heknu a zakousnu se do rukávu a z části i do vlastní ruky.

„Hej, jsi v pohodě?!" vyjekne Alex a jeho hlava se zničehonic objeví nad rámem postele. Potlačím slzičku a usměju se.

„Jasně," kývnu trochu ztvrdle. „Jen jsem se bouchla," ukážu na levou nohu a zakleju když mě opět píchne bolestí, jakmile ji trošku pozvednu.

 „Nehejbej s ní," Alex se staví na všechny čtyři a civí na moji nohu. Jeho výraz je tvrdý a zamračený.

„Co je?"

„Chtěl jsem ti to vypodložit. Udělej to," pohodí rukou směrem k mé noze. „Bude to lepší," znovu si lehne a zmizí mi tak z dohledu. Prosím, doufám, že ještě plánuješ chrapuškat.

„Díky," odpovím zmateně. Počkat...jakože se mě chtěl dotknout, aby mi pomohl, ale neudělal to? Začínám si myslet, že taky někdo bojuje s Alexem stejně jako já. On sám zřejmě není nadšený z toho o co se pokusil a naštěstí jenom pokusil.

Sedám si a roluju si peřinu pod nohu. Zalétnu pohledem k Alexovi a zjišťuju, že je otočený směrem ke dveřím. Nevídím mu do obličeje, ale jediné co mi stačí jsou jeho pevná záda, které se s každým nadechnutím pohnou a vytvoří pro mě tak něco neskutečného. Takový malý přáničko-opravdu tu jsem, holka. Dýchám stejný vzduch jako ty.

Opatrně si zvedám nohu a se skousnutým rtem si ji pokládám nahoru na kopičku pohodlí. Ulevně sebou prásknu zpátky do postele a sepnu si ruce na břiše. Už neusnu, to je jasné a tuším, že on taky ne.

„Dokážeš si ředstavit, co všechno se stalo?" prohodím jakoby mimoděk. Neodpovídá mi a tak pokračuju. „Podle mě se teda nic moc nezměnilo, ale stalo se toho hodně. Nesnášíme se, jsme kamarádi, svedeš mi kámošku, málem mě ojedeš na parkovišti, přeletíš oceán jenom abys mi řekl že mě miluješ. Tuhle část mimochodem pořád nechápu," zvednu prst do vzduchu jako gesto jenom pro sebe.

„Chloe si mi dohodila sama," ozve se z levé strany zezdola.

„To je pravda, ale ty jsi do ní šel, i když mi to už tak trochu připadalo, že mě máš rád," svěřím se mu.

„To je taky pravda. To jsem ale říkal. Nikdy mě nepřitahovala holka s hnědýma vlasama a takovýma způsobama jako jsi ty," z jeho hlasu poznávám, že se taky otočil na záda, protože jeho hlas je líp slyšet.

„No jo, to je jako nějaká úchylka na blondýny," uchechtnu se mu.

„Ani ne. Spíš mě vzrušuje ta barva okolo mýho peni..."

„Nemusím vědět všechno," zastavuju ho rychle. Tohle je opravdu to poslední co potřebuju vědět.

„No jo, říkám úchylka," tiše se zasměju.

„Teď bych po tobě nejraději hodil polštář, ale beru to taky jako dotek, takže to neudělám," jeho ukazováček se objevuje nad postelí, takže ho vidím bočním pohledem.

„To je fajn, asi bych tě přizabila," taky zvednu onen prst, což nemůže vidět, ale cítím se u toho dobře. Dělat si z něj srandu je tak moc super!

„A co ten kluk co si s ním spala. Jaký má péro?" vypálí na mě najednou.

„Alexi! Jsi v domě mé rodiny proboha, ovládej se trošku, namítnu rychle, ale vzápětí se musím kousnout do rtu, abych se nemusela culit jako blázen.

„Soudě podle reakce, určitě malinkej. No jo. Jakmile budeš spát se mnou, budeš se mnou pak každého srovnávat. Dělá to každá holka."

„Přesně protož eto dělá každá holka, to dělat nebudu."

„Sprovnávat to?"

„Spát s tebou," napřahuju k němu prostředníček a vysunuju ho ven z postele přesně tak, aby ho viděl. Jen se v odpověď hlasitě zasmál.

Je fajn, že se o tom takhle bavíme. Jakobychom opravdu byli jen kamarádi, kteří spolu laškují i když ví, že spolu nikdy spát nebudou ani za nic. Tohle jsem ovšem naschvál řekla jen v duchu, protože říct to nahlas byla bych za slabotu a taky by z toho mohl usoudit, že to se mnou nemá cenu.

To je ono! Bez sexu a bez doteků. Jak dlouho to vydrží? On, Alex, který má každou noc jinou a někdy i dvě? Ze škol, z města, přes internet, všude jsou ty blonďatý buchty a pletou se mu do života, ne, rovnou se tam vrhají s otevřenou náručí.

Možná, že čím dál to budu protahovat, tím kratší dobu bude trvat než mě opustí. Zdarec, Annie, už mě nebavíš!

Překlápím se na bok, zády k němu a koušu se do rtu. Nesnáším se za to, že jsem zkurvená holka. Proč mám ksakru vagínu a tím pádem i rozhozený emoce? V každým případě, je to pěkná otrava být holka, nemyslete si. Jsem šťastná, BUM a mohla bych vařit kotel kouzel, jaká jsem nasraná čarodejnice.

Zavírám oči a tiše je k sobě tisknu, stejně jako rty pevněji jak nejvíc dokážu.

„Jsem ráda, že jsi přijel," zašeptám sotva znatelně. Přesně proto jsem ty zatracený rty k sobě tak tiskla, abych nevypustila nějakou hovadinu. No a je to tu. Doufám, že mě neslyšel. Prosím, prosím, že mě neslyšel!

„Bylo mi potěšením," zašeptá to ještě tišeji než když padá špendlík, ale jakoby mi to řekl přímo do ucha. Znovu se hryžu do rtu a snažím se zahnat ty nepříjemné pocity vzdálenosti a nesnází. Nejsem v nesnázích. Nejsem žádná podělaná princezna co potřebuje zachránit. Nebo alespoň nechci být.