Zbrusunová ✓

Chapter Thirty Two

Nakonec se dostávám na kolej s úderem druhé hodiny ranní a to v autě s chloe a Markem. Netuším co ti dva dělali, ale soudě podle Markova nasupění a Chloena úsměvu mám asi barvitou představu. Nechápu proč brala Marka sebou, protože už i tak si přijdu dost trapně. Obzvlášť když mi nohu podivně srovnávali u čehož jsem si efektivně rozmazala řasenku slzama. Lehkým obvazem mám zafixovanou i nohu a ruku. Doktoři říkali, že to mohlo být horší, ale že mě zachránila helma očividně. Díky ti růžová příšero.

Celou tu dobu se nikdo ani slovem nezmínil o Alexovi a o tom jak je na tom on. Když jsem se na jeho jméno zeptala, sestra se odešla podívat a pak řekla, že nikoho toho jména dneska nepřijali. Říkala jsem si, že je divné, že s námi nejede v sanitce, ale myslela jsem, že ho sem hodí policisté.

Ti nakonec taky přišli a zpovídali mě z toho co se stalo. Řekla jsem jim všechno co byla pravda. Že mě vyzvednul a už byl kvůli něčemu naštvaný a pak jsme jeli a já jsem se ho snažila zastavit, ale určitě mě neslyšel.

„Nevěděla jsem co se stalo, pane," sleduje policistu ve starších letech a zároveň sestru, která mi omotává ruku. „Snažila jsem se na něj mluvit, ale přes helmy to určitě nebylo slyšet," soustředím se zase na něj.

„Mladý pán říkal, že vás slyšel," oznamuje mi druhý policista zatímco si to ten první poznamenává do bločku. Sakra, pokazila jsem něco? Počkat...Alex mě slyšel? O tom se nezmínil.

„Pak se to stalo?"

„Ano, nic víc zásadního se nestalo," klopím pohled na ruce sestry, které mi rozetírají další mast na popáleninu z vozovky. Stalo se, pamatuju si, že jsem k němu tiskla nohy a on to neodmítal. Taky jak mi bylo srdce a jak jsem cítila to jeho i přes jeho záda, jakoby se ke mě chtělo dostat. To jim ovšem neříkám, měli by mě za zamilovaného blázna, což teda rozhodně odmítám být.

Policisté mě nechávají na pokoji s tím, že mají všechno co potřebují asi po patnácti minutách. Rychle se ještě ptám na trest, ale odmávnou mě tím, že z toho bude jen vysoká pokuta a sebrání bodů za nedodržení předpisů ohledně rychlosti. Jinak že by měl spíš kát u mě, protože on prý má nanejvýš dvě škrábnutí, že to já jsem tu jeho mladickou nerozvážnost odnesla.

Jsem ráda, že jsem se konečně od někoho dozvěděla, že mu nic není. Pak mi došlo, že zatímco já se tady pachtuju s doktorama, on už si dávno válí šunky doma.

Když přijíždíme do kampusu a Chloe mi otevírá dveře, abych mohla vystoupit, žene se ke mě Mark a hodlá mě, dnes už je třetí, vzít do náruče, ale odmítám ho zvedlou rukou a vystupuju sama. Po narovnání to překvapivě přestal tolik bolet na došlápnutí a navíc to mám v kovové ortéze, takže s tím sotva pohnu, natož, aby to mohlo ještě bolet. Myslím, že to ucítím jenom když na to spadnu, někdo mi na to dupne nebo až mi to sundají.

Zatím z toho nic nehrozí. Už jsem po tom šla z nemocnice, jsem v pohodě.

„Myslíš, že s náma zítra půjdeš do toho klubu i se Sam a Maxem?" ptá se mě Chloe a podává klíčky Markovi, aby zaparkoval auto, protože jsme zastavili těsně u dveří, abych to neměla daleko.

„Jo, sedět zvládnu, jen to nebudu moc rozjet a na podpadky taky můžu zapomenout," usměju se na ni a procházím dveřmi, které mi slušně otevírá.

Ovšem to tady vyvstane další problém a ten zní schody. Tři patra, to je brutální. Chytám se pevně zábradlí a soukám se na tři schody vysoko. Ne že by to bolelo, ale jen tolik jich stíhám než se přiřítí Mark a mužsky mě popadne do náruče. Chloe se se mnou loučí v druhém patře, kde ji doslova odpálkovávám do pokoje, i když by mě chtěla uložit a opečovávat, což ji nedovolím. Nejsem z cukru.