Zbrusunová ✓

Chapter Sixty Five

Tentokrát se rozdělujeme. Jelikož jsou to velké položky, tak mám v ruce dva seznamy s čárovými kódy a jinak máme ve vozíku díly malého bílého stolu, kovové šuplíky, které jsou malé a super postačí. Taky mám novou peřinu a dva polštáře, dvoje nové povlečení a dvě nové prostěradla. Matrace je objednaná spolu s postelí. Díl máme dvě ultra těžké hnědé krabice s mojí novou komodou. První co jsme s Chloe udělaly, bylo, že jsme si sedly ke kávě v Ikeii a sestavily si celý pokoj. Mark přispíval několika body Chloe a Alex vedle mě z dostatečné dálky nakukoval co tam kreslím a zapisuju. Podotknul, že bych si měl dát ze stran dveří zrcadlo a z druhé strany stůl. Naproti oknům postel, tam bude ta hnědá zeď, takže půjde vidět a naproti dveřím skříň. Komoda se mi vleze mezi okna naproti posteli, ale ještě jsem se nerozhodla jeslti naproti posteli nedám zrcadlo a ke dveřím komodu, což je jedno, protože jsou to stejné rozměry.

Rozhodně jsem neplánovala takhle Alexe oškubat, ale on měl pořád další nápady a další nápady.

Což přidalo do našeho vozíku další dva velké polštáře s mokka barvou povlečení, dva malé tmavě modré polštáře, novou židli ke stolu a pak dalších pár prkotin.

Dneska jsme koupili ložnice. Zítra se rozdělíme a já s Chloe nakoupíme věci do kuchyně a kluci se postarají o obývák.

Celý plán je, že dneska budeme v bytě já, Chloe a Sam malovat a zítra si tam udělají táborák kluci. Mark už poprosil Petera o laskavost a ještě se k nim mají přidat nějakcí dva cizí kluci, které já osobně neznám.

V pondělí bychom už mohli bydlet.

Alex platí a důležitě ignoruje můj obličej, jsně značící, že nejsem nadšená.

„Je fajn, že v tom obýváku bude bílá. To znamená, že už nemusíme čekat a složit všechno tam," ohodnotí náš výběr Mark když vyjíždíme společně z obchodu s dvěma plnými vozíky. Jdu za klukama a kontroluju účtenku. Jsem zděšená. Plně a hodně zděšená. Tohle budu splácet dlouho.

„Díky!" zavolá na něj Chloe a přidá se ke mě. Necháváme tlačit vozíky kluky, přece se s tím nebudeme tahat my. „Vidíš ty zadky?" napřáhne Chloe ruku a ukáže jak na Markův tak na Alexův. „To je holka, sakra stěstí," luskne prsty do vzduchu a otočí hlavu k nebesům, jakoby děkovala bohu.

„Nekoukejte nám na zadky!" ozve se Alex zničehonic a já se musím zasmát. Nemohl nás slyšet, ale ostatně, kam asi koukají oni, když jdeme před nima. Na paty asi ne. Chloe se taky zasměje.

Zastavujeme se u Alexova auta kde mě Chloe chytá za pas a přitahuje k sobě.

„Sejdeme se v bytě?" zeptá se nejen mě, ale i Alexe.

„Nebo, k tobě do auta naložíme tohle všechno a vy nám dáte papíry a účet a my to vyzvednem na skladě?" nabídnu se a ukážu jí papíry co mám v ruce.

„Jo?" otočí se Chloe na Alexe.

„To bude lepší, než se tam motat," usměje se na moji kamarádku můj...no můj kamarád.

„Dej mi to," napřáhnu ke Chloe ruku a chci od ní její lejstra. Podává mi je a ještě než mě opustí, plácne mě po zadku a mrkne.

„Nezlobte děti!" zakřičí ještě než se opře do mého vozíku a dotlačí ho k Markovi. Vypadá tak prťavá vedle něho a taky se až moc snaží vozík uvézt. Jak romantické.

„Díky, kočko!" zavolám za ní a pak se přesunu k sedadlu spolujezdce a čekám až Alex odemče. Zírám na dveře a chvilku váhám. Uf, tohle jsem nedomyslela.

„Můžeš sedět vzadu," nabídne mi Alex. Zvedám k němu pohled a dívám se, jak se opřel o střechu a kouká na mě přes auto.

„To je v pohodě. Zvládnu to," mávnu nad tím rukou, rychle se nadechnu a otevřu dveře. Nasedám a zůstávám sedět jako s pravítkem v prdeli.

„Tak jo," nasedá i Alex a zabouchává za sebou dveře, poněkud morbidněji než já před chvílí. „Cítíš se, dobře?" zeptá se a natočí se mým směrem.

„Jsem v pohodě, vážně," no jo fakt není to tak hrozný. Vlastně je to skoro normální.

„Vážně?" zeptá se mě znovu a položí ruku na řadící páku. „Klidně si sedni dozadu," kontroluje znovu.

„Alexi, myslíš, že kdybych nebyla v pohodě, tak tu jsem?" otočím se na něj. Tak strašně ráda bych se ho dotkla. Pod vahou jeho pohledu se povolím a klesnu pohodlně do sedačky. Strašně ráda bych natáhla ruku a pohladila ho po tváři, ale mám ji jako z kamene. Něco prostě nepovolí.

„Dobře," cuknou mu koutky nahoru a pak si odkašle, otočí se za sebe a vyjede z parkoviště. Dívám se doleva a vidím, že Mark a Chloe ještě nakládají. Když nás uvidí, Chloe mi zamává a pak zvedne palec nahoru. Pousměju se a pokusím se jí taky rychle zamávat.

Za pět minut jsme u velkého skladu. Alex parkuje kufrem ke skladu a pak oba vystupujeme. Jdeme dovnitř a já jedné paní dávám pět papírů. Chloe má postel a skříň stejně jako já, ale má k tomu ještě nějakej složitější stůl nebo co a tak ho musíme vyzvednout tady.

Žena zadává něco do počítače, podává mi papíry zpět a pak nás odkazuje ven, kde nám vytahají ven spoustu dlouhých krabic a součástek.

„Jseš si jistej, že to tam dáš?" ptám se nedůvěřivě.

„Už jsem stěhoval hodně věcí i složenejch. To zvládnem," odpoví mi a pak z boku sklápí sedadla. Jeden z pracovníků zůstává s námi a pak to tam s Alexem jedno podruhé zasunují. Jsem tam vlastně k ničemu. Jenom stojím a dívám se, jak Alex napíná svaly. Má na sobě šedou mikinu s rozepínáním na bok a neuvěřitelně mu to sluší. Sleduju, jak si vytahuje rukávy k loktům a pořád pobídá sem a tam, aby sesunul krabice dolů a dozadu a nahoru, do boku a všude. Když nám zbývá posledních pár krabiček s hřebíky a takovýma blbostma, beru si je a pracovník odchází. Děkuju mu za pomoc a pak se otáčím k autu a hážu tam krabice. Alex si tře ruce o sebe a pak kufr zavírá. Jak to udělá, ozve se ošklivý zvuk. Rychle kufr zvedá a kulí oči.

„Co to bylo?" ptám se a sleduju jeho pohled.

„Přední sedadlo," je skloněný a kouká dopředu.

„Moje?" Moje?! Co to melu? Snad jeho, proboha!

„Jo," kývne hlavou a chce mě obejít, aby ho posunul. Předbíhám ho a otevírám dveře spolujezdce. Žádné moje dveře! Ohýbám se a hledám páčku, která tam je, to vím. Když ji konečně najdu, zatáhnu nahoru a posouvám sedadlo dopředu.

„No jo, nespěchej," ozve se za mnou ironicky a tiše. Zvedám se, abych se zeptala co to má znamenat, ale pak to ucítím. Stojí blízko, sakra blízko. Je jasné, že myslel můj zadek, ale takhle blízko jsem ho nečekala. Rychle sebou cukám doleva a skoro se nalepím na auto přitom manévru.

„Ehm, takže jedeme?" snažím se na něj usmát. Zabouchnu kufr a pak čekám až se pohne.

„Promiň, to jsem přehnal," omluví se a sklopí pohled. Vidím, že to taky nečekal. Tohle je prostě šílené, jak mě mohlo napadnout se nedotýkat? Vždyť to je skoro o nemoc!

„Ne, to je v pohodě, taky to dělám," mávnu nad tím rukou a pak se kolem něho prosmýknu a nasednu. Udeřím se silně do kolene, protože jsem sedadlo asi posunula víc než jsem měla a zanadávám. Natáhnu se pro dveře a zavírám je. Třu si zraněné místo a čekám, až s námi Alex vyjede na silnici.