Zbrusunová ✓

Chapter Seventy Nine

Očekávání?

Fakt moc velký.

Realita?

Fakt moc velký!

A ne, uklidněte se, nebavím se o velikosti Alexova přirození. Mluvím o jeho rodině a poměrech, které, jak jsem si myslela, budou velké. Opravdu jsou!

Neskonale mnohokrát jsem stihla poděkovat bohu, za to, že mě ponoukl vzít si tyhle šaty a minout obloukem svoje tmavě fialové s hlubokým výstřihem. No jo, představa, že bych je teď měla na sobě jako nějaká děvka by mi opravdu moc nepomohlo, obzvlášť když i Rogerova přitelkyně Vivian má na sobě světle modré šaty s výstřihem těsně u krku, dlouhými rukávy a délka šatů celkově jí padá až ke kolenům a ty taky stěží zahlédnu.

Alex se mě nepouští naopak se mě drží jako klíště když jíme, když se přesunujeme ke stromku dokonce i když jdu na záchod mě doprovází. Je to gentleman, to teda asi jo. Pořád je ale pěkně napjatý a já z něj cítím podivný zápach hniloby jestli mi rozumíte. Jakoby čekal...na svého otce možná? Ten tu totiž není. Na to až jeho matka vytáhne rodinné album a ukáže mi ho v plenkách? Všechno v něm je podivně napjaté, to cítím a taky se kvůli tomu cítím podivně napnutá sama.

Roztřesenýma rukama si natahuju kalhotky, urovnávám si sukni a pak se na sebe dívám do zrcadla. Vypadám celkem svěže a vůbec na sobě nevidím, že bych se nějak červenala. No jasně, vůbec se to uvnitř mě nesvírá, protože jenom čekám, kdy to na mě jeho matka pozná. Kdy pozná, co jsem s ním včera v noci dělala. Opětovně se rozklepu a opřu se o umyvadlo. Jak moc ráda bych teď pustila na svůj obličej trochu studené vody, ale nejde to. Rozmazala bych si make up a vypadala bych jako děda vševěda.

Když otevírám dveře, Alex před nimi není. Zato ho slyším z obýváku kam jsme se přesunuli.

No, k samotnému rozdělávání dárků, dostala jsem od jeho matky sadu příšerně draze vypadajících lahviček s krémy a tělovými mléky a tady těmahle sračičkama, který jsem nikdy nepoužívala, ale asi jen protože, jsem je nikdy neměla za co koupit. Alex na dárky pro svoji rodinu připsal i mě, takže jsem byla za vodou, ale stejně jsem si slíbila, že třeba něco upeču nebo vyrobím až příště půjdu na návštěvu. Už jenom kvůli mé finanční situaci nemám moc prostoru pro koupi dárků.

Vcházím do obýváku zrovna když znovu zazvoní zvonek. Leknutím skoro nadskočím, protože jsem blízko dveří a tohle jsem teda rozhodně nečekala.

„Otevřu!" zahalekám směrem k obýváku a ženu se ke dveřím. Když je otevřu, asi nejsem připravená na to co spatřím. Asi na to nejsem připravená vůbec.

„Ahoj! Ty jsi asi ta nová!" vystřelí ke mně ruku velice pohledná blondýnka v mém věku. „Jsem Clare, těší mě!" nesměle ruku přijmu a přijdu si najednou ve svých osmicentimetrových podpadcích jako mravenec. Tahle kóča má boty na tak dvanácticentimetrovém.

„A-ahoj, jsem Anne," to je nějaká sestra o které nevím? Prosím, ať je to sestra. Clare na nic nečeká a rovnou vchází kolem mě do domu. Ještě ani nestíhám zavřít dveře a už stojí ve dveřích obýváku přesně tak jak přišla, stále zapnutá v hnědém kabátu s kožešinou. Teď však rozpřahá ruce se spousty nákupních a dárkových tašek.

„Přišel Santa!" zahvízdá podezřele vysokým hlasem a ruce opět spustí. Ozve se salva výkřiků a lapání po dechu, snad né nad její krásou! Emily je už na nohou a zběsile Clare objímá. Popocházím blíž a snažím se zahlédnout Alexe, který doufám poběží na přivítanou ke své sestřence, sestře nebo tetě se kterou se dlouho nesetkal. On tam však jen sedí a usmívá se jako sluníčko.

Usmívá se?! Vzedme se ve mně vlna zhnusení a žárlivost mi zaplaví každičký kousek v těle. Proboha! Tohle ne, to ne, ne, ne, ne!

„Prosímtě Ano, mohla bys to podržet?" otočí se na mě Clare a vrazí mi do ruky tašky, ani o mě nezavadí pohledem a já se cítím jako mršina.

„Jsem Anne," zasyčím a tašky položím na zem vedle futer dveří. Co já tady budu co držet ty náno.

„Ach bože, Clare, jak je to dlouho? Tak..." přeruší můj tok nadávek Alexova matka.

„Pět měsíců!" doplní ji Clare a zasměje se. Zašklebím se jakobych snědla citron, protože ta holka se směje tak naprosto dokonale, že mi to, ale vůbec nehraje do karet.

„Ach ano, Vivian si pamatuješ?" ukáže na zmíněnu slečnu, která sedí po boku Rodgera v těch modrých šatech jako sudička co spolkla pravítko. Rodger se na rozdíl od ní na gauči rozvaluje, ruce přehozené přes opěrku, nohy roztažené. Jsou jako dva protipóly.

„Ahoj, Viv," usměje se na ni Clare. „Tobě to, ale sluší!" pronese tónem, který jasně značí, že jí to ale vůbec nesluší a že je fakt škaredá. Hned mám chuť ji znovu praštit a to ji ani neznám. „Vidím, že sis moje rady vzala k srdci," položí si Clare ruku na srdce. Opět je to tónem ironickým, který opět jasně dává najevo převahu. Dívám se na Vivian, která se jen uchechtne, ale tiše, aby to nikdo neslyšel, spíš se jí jenom zachvěje chmýří a pak otevře pusu a zartikuluju jediné slovo, které bych přesně teď chtěla použít. Děvka.

Pousměju se a musím s ní naprosto souhlasit.

„Alexi," vydechne Clare zničehonic a když se na ni otočím, všimnu si, jak předstírá zděšení, zklamání nebo zaražený prdy. Fakt tohle nedokážu identifikovat.

Moje nejhorší noční můry se potvrdí. Je to tady znovu. Znovu jsem jenom někým využívaná. Je to tu zase, opět ta druhá.

„Páni, Clare, strašně ti to sluší!" zvedá se Alex a jde ji taky obejmout. Po cestě k ní se na mě ani nepodívá a ve mně se znovu přetočí žaludek. Překračuju tašky, nechávám ten objímací pár za sebou a sedám si vedle Vivian, kde jsem seděla i předtím. Když dosednu po očku se na mě podívá a já se na ni usměju. Vivian jen zakroutí hlavou a dál sleduje upřeně svoje ruce.

„Mě? Podívej se na sebe! Tolik svalů, kdybych bývala věděla, jak budeš za tak krátkou dobu vypadat, ani se s tebou nerozejdu!" pořád a všechno strašně piští, až mě začíná bolet hlava a taky srdce. Měla bych něco říct, měla bych sakra něco říct!

Má teď totiž hodně sexu se mnou.

Je hezkej pro mě.

Dej ruce pryč ty čůzo, teď je můj!

Jenže jen sedím a mlčím. Svírám si ret mezi zuby a snažím se nerozbrečet. Nevykašle se na mě, nesmí. Potom všem co udělal, potom všem co jsem udělala já! Dva blbý měsíce, dva blbý dny, týden, všechno tohle přece mělo smysl ne?