Zbrusunová ✓

Chapter Eighty Three

Den se vlekl podezřele rychle. Prostě jsem došla pěšky domů, dala jsem si pořádně studenou sprchu, odlíčila se a udělala ze sebe tak znovu přírodního člověka, sedla jsem si za počítač a psala. Pokračovala jsem tak tři hodiny v psaní a to v kuse, věnovala jsem se ale povídce o jednom klukovi na A co mi znovu chtěl zničit život, ale já jsem mu to nedovolila.

Když už mě boleli oči a prsty únavou, zvedla jsem se a šla jsem se dívat do obýváku na televizi. Nuda prvního stupně to mi věřte, navíc je velice obtížné se neustále vyhýbat místům, které včera obýval Alex a nemyslet na něj.

Chloe i Mark kolem mě procházeli jako kolem odepsaného člověka, nikdo se neptal co mi je, nikdo se neptal co se děje, prostě mě upřimně ignorovali.

Možná to mě nakonec donutilo si obléct to jediné sportovní oblečení co můj šatník vlastní a půjčit si Chloeinu šusťákovou bundu, do které se dá šikovně strčit telefon, aniž by vypadl a nebo kolem mě lítali sluchátka, obula jsem si tenisky, nastavila písničky tak, aby se všechny přehrávali popořadě dokola a vydala se ven.

Vůbec nevím kam běžím, jsem daleko a jsem na nějaké silnici. Bolí mě nohy, ale vnímám jen tepavou bolest v hlavě a to, jak mi to s každým ťuknutím udeří jednu myšlenku do zubů a ta vyletí uchem ven.

Ani nevím kolik času uběhlo od toho co jsem vyběhla, jediné co vím je, že jsem se ztratila, telefon je na pokraji konců a nemám na sobě žádný reflexní prvek, takže mě nejde vůbec vidět. Taky už asi deset minut hustě sněží a já jsem zmrzlá na kost.

Moje srážka z autem mohla přijít stejně tak, jako nějaká pohodlná kavárna právě teď a tady.

V hlavě už mám naprosto vymeteno, když zpomaluju a dávám se do rychlé chůze. Neběžela jsem celou dobu, to samozřejmě ne, protože moje kondička je někde na pokraji úmrtí a odchodem do důchodu.

Jdu dlouho a divím se, že mě za celou tu dobu nenapadlo to prostě otočit. Když tenhle výpad udělám všimnu si kousek na poli nějakého temného stínu. Zastavuju se a chvilku zírám na obrovskou starou budovu. Páni. To snad není pravda.

Už si nejsem vůbec ničím jistá, takže když přeskakuju korytu ze silnice a propadám se do polozmrzlé hlíny, neřeším to a jdu dál. Znovu se rozbíhám ke stodole a když jsem u ní, rychle vklouzávám dovnitř.

Přepadá mě neuvěřitelná úzkost. Tolik hororů, tolik podělanejch hororů v mým životě a já teď vlezu přímo do jámy lvové.

Je tu tma a to pořádně, musí být už asi hodně pozdě. Vytahuju telefon a kontroluju stav. Bliká na něm šest procent baterie.

Na co jsem to proboha myslela! Já jsem kráva! Klidně tady můžu zmrznout! Napadá mě, že bych zavolala záchranku, třeba pro mě pošlou Mika. Jenže ten má Charlotte, ale co je to za překážku? potřebuju proboha jen do tepla.

Rozhoduju se co nejrychleji a píšu Chloe.

Jsem ve stodole, jak jsme se vybourali, prosím přijeď pro mě!!!

Odesílám to a pak už jen zapínám písničky, pouštím je na co nejtišší, sedám si do kupky sena a poslouchám tóny hudby, dokud mi telefon nepípne a neoznámí konec baterie. Pak se kolem mě rozhostí ticho a tma je najednou ještě tíživější. Vůbec si nepamatuju, jak to tady vypadá, je to určitě velké a někde v těch trámech může být ... no cokoliv. Zavrtávám se víc do chladného sena a doufám, že pokud sem přijde nějaká stvůra nebo vrah, neuvidí mě.

***

„Annie. No tak, Annie."

Někdo na mě křičí a hrubě se mnou třese.

„No tak, probuď se, tohle mi nedělej. Annie!"

Rozlepuju oči a zírám do oslepujícího světla baterky. Rychle zavírám oči a pro jistotu si je ještě překrývám rukou.

„Proboha! Konečně, Annie, co tě to napadlo?!" světlo mizí a místo tohle slyším rozepínání zipu. Otevírám oči a setkávám se z tmavou postavou. Jasně, že vím, že je to Alex, ale nějak nevím proč tu je. Aha, stodola? Zima? Spánek?

Silné paže mě zvedají ze slámy a pak už jsem přitisknutá k jeho hrudi. Stahuju nohy k sobě a rukama se zavrtávám mezi moje a jeho tělo. Alex mi rozepíná zmrzlou a mokrou bundu a když ji ze mě stahuje, vůbec se  nebráním. Budu mít pořádnou rýmu,  už div, že jsem nedostal zápal plic z toho,  jak jsem chodila polonahá kvůli ortéze.

Zahrnuje mě něco velkého a teplého.

„Já se fakt omlouvám, ale nějak sem nevěděla co mám dělat," řeknu mu a snažím se co nejvíc probudit.

„Jsi zraněná? Stalo se něco? Co se stalo?" plácá Alex a pomáhá mi na nohy. Bere ze země moji/Chloeinu bundu a do druhé ruky baterku. Protahuju se a zachumlávám se víc do teplé bundy co mám na sobě a voní prostě Alexem. Tuna Adidasu...

„Dobrý, vyřešíme to v autě, ano?" chytá mě kolem pasu a přitahuje k sobě. Tohle dělal i dřív, staral se. Je to hezké a já se musím pousmát.

Vycházíme ven do tmy, kde napůl v poli napůl u krajnice stojí auto a svítí světly dopředu.

„Psala jsem Chloe," podotknu a Alex se tiše zasměje.

„Jenže ta neví, kde jsme měli bouračku," zakroutí hlavou. „Sám jsem měl problém to najít. To jsi celou tu dobu běžela? Je to celkem dálka," prohlídne si moje promrzlé nohy.

„Ne, nějaký čas jsem se vydýchávala a někdy prostě jen šla," odpovím mu a když přicházíme k autu na nic nečekám a když mi otevírá dveře vklouzávám na sedadlo.

Alex přebíhá kolem auta a nastupuje za volant. Klíčkem rozehřívá motor a na mě okamžitě vyfoukne vlna teplého vzduchu. Přimykám se ke klimatizaci obličejem a pak rukama a nemůžu se toho studeného vzduchu nabažit.

„Vzadu je deka," informuje mě Alex, sám se natahuje a podává mi jednu oranžovou deku z Ikei. Balí mě do ní a pak si sám bere druhou fialovou a přehazuje si ji přes ramena. „Můžeme jet?" zeptá se a chytne se volantu. Natahuju se a pokládám mu ruku na jeho sevřenou pěst na volantu. 

„Počkej," zadržuju ho. „Já, asi bych se ti měla omluvit, protože...no nevím co ses ti stalo s Clare," pouštím ho a znovu se natáčím dopředu, abych před ním skryla vlastní obličej. Bojím se, že by poznal, že se mi chce brečet.

„Annie. Já jsem s ní opravdu nic neměl. Tu smsku jsem ti ale opravdu psal, chtěl jsem, ať mi zavoláš až dorazíš, ale nevolala si, tak jsem si říkal, že bude nejlepší, když tě prostě nechám. Clare se mnou šla na kolej, protože se chtěla podívat na jednu moji práci ze školy, nic jiného v tom nebylo. Přísahám," Alex se natahuje a chytá mě za prokřehlé ruce, které si přitahuje k sobě.

Otáčí se na mě, jak jen to jde a nutí mě se k němu taky natočit. Což se pokouším nějak uskutečnit, ale na sedadle je to prakticky neproveditelné.

„Dobře," přikývnu. „Ještě něco...u tvojí matky doma, proč ses věnoval jí?"

„Nevěnoval," zakroutí hlavou a přimhouří oči.

„Ale jo. Předtím jsem tě měla pořád za zadkem a sotva se objevila, pořád jsi za ní běhal jako poslušné štěnátko."

„Dlouho jsem ji neviděl, hodně se toho za tu dobu stalo. Prostě jsme si povídali," zavrtí nechápavě hlavou. Vím, že lže a že přesně ví, co po něm chci slyšet, ale pravda se mu nikdy neříkala snadno.

„Líbala tě?" polknu.

„Co? Ne! Nenechal bych ji," vykřikne až moc rychle a jeho ruce mi stisknou prsty.

  „Dobře. Tak jo," sklápím pohled a neodvažuju si na to vůbec myslet. Nesmím si dovolit se cítit špatně, že jsem na něj křičela nebo myslet na to co mi možná neříká, ale stalo se to.

V autě je najednou mnohem hustší vzduch a když k němu zvedám pohled skrz řasy, všimnu si, že pootevřel ústa a začal nepravidelně dýchat.

„Co..." nestíhám to ani doříct, protože mě Alex chytá za krk a přitahuje si mě k sobě. Naše rty se spojí a oba se automaticky začínáme líbat.