Zbrusunová ✓

Chapter Forty Four

Jsem v šoku, opravdu! Fakt vážně se líbám s Mikem na školním parkovišti. Jsem tak blbá, nechci s ním chodit. Je hezký, ale to je tak asi všechno, protože já asi nesnesu to jeho neodpovídání, i když je to fajn ve většině případů, bojím se, že mi časem začne zamlčovat i ty základní otázky. Kde máš kávu? Dáš si čaj? Máš zítra čas? Hm..co?

Odlepuju se od něj a zadýchaně se odvracím k okénku.

Celou cestu k němu domů vnímám jako šmouhu značek, lidí a odboček. Veze si mě do bytu jako nějakou šlapku a to proč jako?

„Promiň, že jsem tě takhle vytáhl," otáčí se dozadu a couvá na místo na parkovišti.

„Není problém," usměju se na něj a pak čekám až auto úplně zastaví a vystupuju z něj.

„No, vlastně jsem rád, že jsme se vůbec stihli seznámit. Zítra odjíždím," vystupuje z autaa zamyká ho.

„Kam jedeš?" opírám se o kapotu auta jednou rukou.

„Do Francie s jednotkou," přejde kolem auta a natáhne ke mě ruku. Šokovaně zvedám obočí a pak krčím rameny a chytám se ho.

„S Maxem?" ptám se.

„Jo," kývne hlavou.

„Proč tam?" procházím dveřma, které mi otevírá aniž bych se ho pustila.

„Protože je tam šílenej zmatek. Potřebujou pár lidí navíc, aby donutili francouze být v klidu."

„A ty umíš francouzsky?"

„Ne, proč?" pouští moji ruku, aby vytáhl klíče od bytu a napoprvé se trefuje a odemyká.

„Ehm, protože jedeš do Francie?" vcházím do bytu a rovnou si zouvám jednu svoji tenisku.

„Pěsti mluví za vše," řekne zcela vážně. Narovnávám se a vyplašeně se na něj otáčím. Cukají mu koutky. „Dělám si srandu. Budeme v zadní linii. Obstaráme to, co by oni dělali. Nebudeme muset ani mluvit," mrkne na mě a popojde dál chodbou. „Dáš si něco?" ozve se z kuchyně.

Sundávám si tašku z ramene a pokládám ji vedle svojí boty, která je bez té druhé tak osamělá. Úplně to z ní cítím. Pokulhávám pomalu chodbou dál.

„Schody jsi zvládla skvěle," pousměje se na mě a pak vytáhne dvě sklenky a víno v tmavém skle.

„Děkuju," opírám se o desku stolu mezi barovýma židličkama.

„Víno?"

„No...já potřebuju hodit na pokoj," to jako zamýšlel, že zítra nepůjdu do školy?

„Oh," přestává vrtat špunt.

„Ne! Já bych si moc ráda dala, ale nějak se tam dostat musím," moje oči se stáhnou pryč, protože na mě kouká zmateně a trošku možná i zklamaně. „Zkusím zavolat Chloe, jestli pila," ukážu mu zvednutý ukazováček, aby chvilinku počkal a pak se přemisťuju ke své tašce a vytahuju mobil. Dívám se, že mám skoro vybitou baterku. Musím se ho zeptat jestli má nabíječku. Vytáčím Chloeino číslo.

„Právě nemůže," oznámí mi Mark.

„Cože?" vyplaším se, protože Mark zní zadýchaně. Hned si představuju, jak ji odněkud nesl, protože spadla ze schodů, pořezala se nebo na ni zaútočila dívka, která jí závidí prsa a to se někdy stane!

„Nemůže!" zakřičí na mě Mark. Můj výraz se stoprocentně mění na zmatený.

„Počkej! Kde jste!" oplatím mu to zvýšeným hlasem.