Zbrusunová ✓

Chapter Seventy Seven

Nebudím se hned, to ne. Jakmile uslyším otravný zvuk neotravné písničky, skrčím každou část svého obličeje a pobreknu si.

Budík mám nastavený hodinu dopředu než hodlá vstávat Alex. Je to kvůli tomu, že mě rozhodně nebude trvat pět minut se oblíknout. Jelikož je to schůzka s jeho rodinou, musím pece nějak vypadat. Nestačí si obléknout šaty a rozčesat vlasy. Tohle chce přípravu.

A to taky plánuju. Pořádně se připravit. Dát si zapnout kůlmu, třikrát si vyčistit zuby, jen tak z nervozity,...

Místo toho se kolem mě stahuje jeho ruka a druhá se vkrádá pod moji hlavu, aby mi následně mohla na druhé straně sevřít prso.

Přetáčím se k němu čelem a nechávám se přitáhnout do ještě těsnějšího objetí. Přestože se naše nohy dotýkají na palec přesně, musím zaklonit hlavu, abych na něj viděla. Nikdy bych nedokázala mít menšího kluka. Ani kamaráda snad. Vím, že za to většinou nemůžou, ale já to prostě nedokážu. Vadí mi i menší kamarádky, i když jsem sama docela prťavá.

„Dobré ránko," zamumle Alex nade mnou a když mu dám pusu zespoda na bradu, líně se usměje.

„Musím se jít připravovat," zamrmlu nějak moc unaveně, než bych čekala.

„Hmm...nemusíš," pohne rukama a zabalí mě do nich ještě víc. Hlava mi samovolně vyjede k jeho rameni, kde se ovšem zasekne, takže je to dost nepříjemné. Nérvozně se zasměju.

„Chceš mě rozdrtit?" zeptám se přiškrceně a znovu se zachechtám.

„Hm," zamručí souhlasně a nahoru mu vyjed i druhý koutek. Jeho ruce se mnou začínají třást a já ze sebe musím vydat zvuky škrcení, protože opravdu visím skoro ve vzduchu, jak se mnou vrtí a tiskne na tělo.

No, když si to vezmu takhle, ani nevím na co si stěžuju, to jeho tělo je naprosto božské! Nešlo by to ani cítít ho celé.

„Pusť," zaprosím naoko plačtivě a snažím se prorvat mezi nás rukama.

„Ne," řekne jako vzdorovité dítě, když mu někdo chce sebrat hračku.

„Prosíím," zapištím. „Prosííííím," zopakuju to těsně u jeho ucha co nejvyším hláskem.

„Bože ženská," zanadává a povolí sevření. Jakmile se z něho odkulím, zacpává si uši polštářem z každé strany a nasazuje naštvaný výraz. Doposud neotevřel oči, takže vypadá opravdu roztomile.

Beru si ze skříně čisté spodní prádlo a mizím z pokoje.

V koupelně podstupuju hned několik obvyklých procedur. Začínám rozžhavením kůlmy, dál čistěním zubů, chystání všech možných krémů, které by mi mohli pomoct zamaskovat nedostatek spánku. Beru si nějaký Chloein přpravek proti kruhům pod očima a natírám si ho na dané místo.

Když jsem hotová s tímto, zanechávám žehličku svému osudu a jen ve spodním prádle, které jsem si sladila do černé, jako obvykle, odcházím zpět do pokoje. Přetahuju si přes hlavu velké třičko ještě ze základní školy, kdy jsme na konci roku dostali trička s našimi jmény a třídou, ve předu je obrázek co jsme si samy zvolili a je podle mě i vtipný.

Sedám si k psacímu stolu, podávám si zrcátko z poličky vedle stolu a pak i taštičku s malováním a vyndávám si z ní všechno co potřebuju pro svůj rituál. To znamená: makeup, pudr, štěteček, tvářenku, řasenku.

Nejsem zrovna typ co by se nějak extra líčil. Vlastně jsem pořádně začala používat řasenku až v druhém pololetí v prváku na střední, protože to prostě měly všechny a prostě jsem byla trapně přírodní. Taky jsem přišla na to, že makeup a pudr skvěle zakryjí nedostatky mého obličeje, jako jsou běďary a nejrůznější pupínky.

Teď už se mi to stane jenom velice ojediněle, že by mi vyskočil nějaký jebák, ale prostě jsem si zvykla na to, že mám obličej jednolité barvy.

Obzvlášť když chci být na dnešek upravená, to nesmím nic riskovat.

Zatímco si nandávám řasenku, v zrcátku uvidím, jak si Alex sedá na posteli. Málem si vypíchnu oko, když ho uvidím v tom odraze.

Sedí s jednou nohou okrčenou a rukou se opírá o koleno. Vlasy má všude kde je může mít a ještě tomu nasazuje korunu když si je prohrabuje. Upravuje se? Nebo to je jenom zvyk? No každopádně mě to přitahuje.

Když si uvědomím, že i já můžu za to, že vypadá tak strašně, poskočí mi srdce.

„Kde to jsem?" zeptá se s rozespalým pohledem. Otáčím se na něj s polootevřenou pusou. Dělá si srandu? Uvidí mě a opět mu vyjedou koutky úst nahoru. „Už vím. V nebi," úsměv se mu vylije do tváře, což mě zarazí úplně.

„Dobré ráno," usměju se na něj taky a pak se otočím zpátky a namočím šteteček do té hmoty, pak si začnu přetírat řasy na druhém oku. V zrcátku vidím, jak se Alex zvedám a protahuje. Má na sobě jen černé boxerky, takže je úžasně k nakousnutí.

Prochází kolem mě a nahýbá se, aby mi dal pusu do vlasů. Zírám na něj naprosto udivená tím, jak se chová, taky kvůli tomu, jakej má úžasnej zadek.

Před třemi měsícemi, když jsem přijela a nastěhovala se na kolej, jsem si byla jistá, že tohohle kluka do dvou dnů vykastruju. Byla jsem si tím jistá ještě další dva měsíce potom. Dokud mi nepomohl dojet do školy včas a vzápětí mi nedonesl podprsenku až do školy. Můžu říct, že tím si mě získal, když pominu to, že mi hrabal ve věcech.

Když jsem nalíčená, odcházím si nakůlmovat vlasy a nacházím Alexe v kuchyni, jak konzumuje vločky s mlékem div mu u toho nepadá hlava únavou.

„Proberte se pane," cvrknu mu do čela, jen tak trošku, abych mu nezpůsobila šok a jdu dál.

O čtyřicet pět minut později mám vlasy natočené. Od té doby co jsem s tímhle začala si vlasy natáčím zásadně jen do půlky, protože bych jinak vypadala jako kakabus. Mám příšerně moc vlasů, až je to otravné natočit a ještě když k tomu přidám to, že bych měla mít vlnky až od shora, bylo by to jako nepovedená trvalá.

Jelikož jsem většinu svého šatníku dost vyčerpala, co se týče šatů, přesunuju se do druhého pokoje ke Chloe do skříně a hned pociťuju vítězství když objevím její červené šaty. Měla jsem trochu větry, že si je vzala sebou, ale ne. Jsou tady ve své plné kráse.

Tyhle šaty mají krátký rukáv, jsou uplé v oblasti pasu i hrudníku, což je vzhledem ke Chloeiným rozměrům docela zvláštní, ale je to tak. Mě jsou nad kolena, Chloe sice pod, ale nevadí jí to. Říká tomu: zimní šaty.

Taky jsou teplé a úžasně pohodlné. Nejsem expert, takže nedokážu přesně určit z jakého je to materiálu, vím jenom to, že je to něco jako jedny moje tepláky. Velice příjemná látka.

No  už jsem říkala, že jsou červené? Božská barva.

Vycházím ven z pokoje směr kuchyně, ale od mého pokoje mě upotá pohyb a tiché páni.

„Nejsou moc ... není to blbý? Na schůzku s tvými rodiči?" zeptám se ho a přidržím si zapínání u sebe, to je to, u čeho bych potřebovala pomoc.

„No to rozhodně ne! Máma má ráda barvy. Vždycky je v něčem barevném. Bude ráda když se objevíš v něčem takovýmhle. Bratrovu přitelkyni málem ani nepustila do domu, když ji uviděla, jak je v černých šatech. Pro ni je to barva šlapek," zasměje se, upustí triko na zem a přejde ke mě. „Tady budu moct z něčím pomoct, hm?" povysune obočí, chytne mě za ramena a otočí k sobě zády. Odhrnuju si ještě teplé vlasy bokem a předkláním hlavu, aby mi mohl šaty pohodlně zapnout.

„Děkuju," řeknu přes rameno, zatímco mě chytá dvěma prsty za látku těsně nad zadkem, u čehož mě nenápadně štípne. Zapíná mi zip bez kontaktu, což mě trošku zamrzí, ale nemusím být v tomhle stavu dlouho, protože jeho ruka se objeví na mém zadku a jemně ho prohněte.

Nasaju vzduch skrz zaťaté zuby a málem se rozpadnu.

„Už se těším až budeme zpátky," zašeptá mi u ucha a pak mě políbí na odhalené místečko nad šatami, vzadu pod krkem. Vzdychnu si spíš sama pro sebe a opět se napomenu, na co jsem proboha tak dlouho čekala?!