Zbrusunová ✓

Chapter Twenty

Budí mě zemětřesení. Teda né to opravdové, ale někdo mi zuřivě cloumá ramenem, takže mi působí otřesy celého těla.

„Zhasni a spi dál," zabrblu a oženu se po osobě, která by měla být Alex, teda doufám v to.

„Nesvítím, to je slunko," zasměje se a pouští moje rameno. Obracím se na bok a přikrývám se víc peřinou.

„Kolik je?" zamručím ospale.

„Bude deset," jeho tón je plný smíchu.

„Cože?!" sedám si tak rychle, až se mi nahrnuje krev do mozku a mě se zatemní před očima. Padám zpátky do polštáře a chytám se za hlavu. „Au."

„V klidu, volal jsem do školy a řekl jsem že jsi zvracela a já se o tebe postaral. Omluví nás," mžourám na Alexe, který sedí na posteli zády ke mě a natahuje si kalhoty. Vyskakuje na nohy a práci dokončuje, ale ještě předtím se stíhám podívat na jeho zadek v černých boxerkách. Lahoda toto.

„Proč já zvracím? To jsi nemohl zvracet ty a já se o tebe starat?"

„No...kdybys byla vzhůru debatoval bych o tom s tebou, ale spala jsi jako zabitá a ještě ke všemu přes celou postel, takže pomlčíme, ano?" přechází ke skříni a vytahuje z něj černé tričko s knoflíčky a dlouhým rukávem. Stahuje si svoje šedé a mění ho za tohle. Sleduju každý jeho pohyb, fascinovaná a rozhodně nesvá. Obklopuje mě jeho vůně, jeho věci, je to jako být zahalená do něj samotného. Krása.

„Dneska tam teda chodit nemám?" otáčím se na břicho a muchlám si polštář pod hlavou.

„Ne."

„A co budem teda dělat?" zavírám oči. Doufám že řekne, že budu moct ještě deset let v klidu spát celý dny, aniž by z toho byl problém.

„Půjdeme se dolů najíst, co říkáš?" postel se prohýbá a když otevírám jedno oko a vidím jak se o ni pěstmi opírá, skloněný ke mě, musím se pousmát. Rychle to maskuju tím, že zahrabuju hlavu ještě níž.

„Dones mi křupavý toast a spoustu zeleniny, děkuji," zvedám ruku, snažím se ho nahmatat a pak do něho strkám, aby pro to odešel. Jestli mě někdo dostane z téhle postele, tak jenom násilím.

„Jdeš dneska do práce?" zvedá se a moje ruka padá naprázdno dolů.

„Hm," zamručím a přetáčím hlavu na druhou stranu. Slyším jeho smích.

„Tak jo," dveře bouchnou. Spokojeně zavřu oči a dovolím si ještě chvíli meditovat.

V téhle posteli bych dokázala spát pořád, jak může být tak pohodlná? A vůbec, zda-li je Alex nějakej protekční co dělá tady? Nesmím se ho zapomenout zeptat.

Přetáčím se na bok zády ke dveřím a vystrkuju jednu nohu na vzduch a pak ji krčím k tělu. Je mi tak strašně příjemně, jako už dlouho ne a když ještě pomyslím, že mi tam dole dělá ten hezkej kluk snídani. Doufám, že se někde nezapomene s nějakým blond vlasem. Vlastně, když to tak vezmu kolem a kolem, může se mi líbit jak chce, ale vztahy jsem zavrhla už před třemi měsíci, takže...co bude na tom, když se s ním vyspím a prostě o to přijdu s nějakým hezkým klukem? No a pak si můžu užívat jako člověk, párty, sex a alkohol. Nemusím si už odpírat svalnatý černochy na dovolené. Můj plán je prostě perfektní.

„Zahal se, proboha," vzrnou dveře a já sebou cukám, když mě jeho ruka pleská přes holou kůži. Kraťasy mi vylezly nahoru, takže mám prakticky půlku zadku na obdiv venku. Hm, tak co.

„Nedělej, jakoby se ti to nelíbilo," zanotuju a pak se náročně posazuju a opírám o rám postele.

„Holky se tady většinou budí úplně nahý, takže jsem spíš vděčnej za kousek látky," nepřítomně mě zatahá za okraj kalhot, až se leknu. Sedá si do tureckého sedu naproti mě a urovnává peřinu.