Zbrusunová ✓

Chapter Fifty One

Když se ozve zvonek, všichni víme, že to je Chloe. Sam zrudnul hladem, asi nejedl celé dny, což soudím podle toho, že Marlene mi říkala, že nestíhá vůbec nic tak tři čtyři dny v týdnu. Takže Samovi děkuju pokaždé když se na mě podívá, na konci už jen krčí rameny. Vím, že je to pro něj oběť. Zvedám se a odkulhávám ke dveřím. Nikdo mi nebrání, ale cítím na sobě pár spalujících pohledů.

Otevírám dveře a vpouští dovnitř Chloe v černých šatech a kabátem přes ruku, jela autem to je jasné, lemra líná.

„Proboha, vem si ho!" vrazí mi do ruky svůj telefon, hodí kabát na věšák a odkráčí do jídelny. „Zdravím!" prohlásí hlasitě. Když to uslyší, rychle se dívám na displej a když vidím jméno Alex, zvedám to k uchu.

„Vydrž chvilku," zašeptám do telefonu. Hned pak si ho zase odtahuju, takže neslyším jeho odpověď.

„Paní Piercová! Šaty z loňska? To bych od vás nečekala!" prohodí Chloe, když se narovná potom, co líbala moji babičku na tváře. Jsem si jistá, že to ona jí poradila, ať to řekne. „Páni, pane Pierci, vy máte novou kravatu?" mrkne na něj. Jeho žena se k němu hned lísá, jakoby jí ho Chloe mohla přebrat pouhým mrknutím, no, vlastně mohla.

„Chloe, rádi tě zase vidíme," ozve se můj otec s pravým úsměvem na tváři.

„Já vás také," tentokrát se i Chloe usmívá nefalešně. Ví na koho být milá a na koho ne. Ještě než kotví na místo vedle mě a naproti Mattovi, zaměří se na něj. „Páni, jsi nějakej..." naznačí rukama růst do boků a nafoukne tváře. Když skončí usměje se na něho. „Hodně posiluješ?" mrkne na něj a pak si stáhne výstřih šatů níž a usměje se na všechny, kteří ji sledují. „Jé, tebe neznám!" natáhne přes celý stůl ruku k Marlene. Zatímco se představují promluvím já.

„Omluvtě mě na chvilku," zvednu ukazovák a pak s mobilem u ucha mizím v obýváku. „Halo?" hlasím do telefonu.

„Annie?" Alex zní vyplašeně. Pořád stejné.

„Co chceš?"

„Neodpovídáš mi na smsky."

„Hádej proč."

„Já vím," podezřele ztichne. „Hele chtěl jsem s tebou kvůli tomu mluvit."

„Aha. Mám teď rodinou večeři, není nejlepší čas."

„Dobře. Tvoje máma má narozeniny, že? To jsem ti to asi hodně zkazil."

„Nezkazil jsi mi nějakou blbou oslavu Alexi. Zkazil jsi mi úplně všechno. Zkazils mi pohled na tebe. Pěkně s to posral," šeptám, aby mě vedle neslyšeli.

„Já vím, jasný? Ale mě něco prostě vlezlo do hlavy, je to divný. Budeme spolu mluvit?"

„Nemůže to počkat z očí do očí?" povzdechnu si.

„Jo, proč ne. Okay. Super."

„Fajn. Ahoj Alexi."

„Annie!"

„No?"

„Strašně moc se ti omlouvám. Zmlátil bych se, ale nějak to nezvládnu. Řekl jsem Markovi, ale od toho to moc bolí...promiň. Je mi to opravdu moc líto. Ani nevíš jak."

„Vím, Alexi."

„Dobře."

„Ahoj."

„Zavoláš mi?"

„Kdy?"

„Kdykoliv po šesté."

„Co?"

„Tak zavoláš?"

„Dobře."

„Ahoj, Annie. Promiň."

„No jo. Ahoj," pokládám hovor.

Vracím se do jídelny, ignoruju pohled své matky, Matta i babičky. Pokládám mobil před Chloe na stůl a sedám si ke své nabrané porci.

„Dáte si dezert?" ptá se moje matka když všichni dojíme. Chválím tátovi maso a snažím se to co nejvíc přibarvit, jako vždycky, oba víme, že to i tak myslím vážně.

„Tak. Anne," osloví mě paní Piercová pichlavě. „Na jakou školus e sem vracíš?" nakloní se před Chloe, která po jejích slovech prskne pití zpátky do skleničky a taky trochu na sebe.

„Pardon," zasměje se a rychle to začne utírat. Nevšímám si jí.

„Jak to myslíte?" těknu pohledem mezi ní a Mattem, který mě nezakrytě sleduje s pohledem svraštěným a zamyšleným.

„Tak jak to říkám. Agatha, tvoje matka, nám říkala, že prý jsi nedávno mluvila s naším synem a rozhodli jste se k sobě vrátit."

„Rozumný krok," podpoří ji její manžel.

Neuvěřitelně se rozkašlávám a to nemám nic v krku. Když to ze mě Chloe mlátí a babička mě kopne pod stolem, rozhodnu se to převést na hysterický smích.

„Co prosím?" zaměřím se rozesmátě na Mattovu matku.

„Co nechápeš, holčičko?" zakroutí na mě hlavou.

„Počkat, vy to myslíte vážně?" znovu prskám smíchy a nějak to nemůžu zastavit. Vidím, že i Samovi cukají koutky, ale sám neví proč. Zvedám se raději od stolu a práskám ubrouskem co mi ležel na nohách o stůl. „Vrátit- se- k - sobě," mezi každým slovem se víc a víc směju. „To je dobrý," plácnu paní Piercovou na rameno a pak se s obrovským záchvatem smíchu odebírám do chodby. Opírám se o domovní dveře a ještě chvíli propadám záchvatu smíchu. Když jsem u konce, vyčerpaně se zapřu o kolena a snažím se to rozdýchat.

Vrátit se k sobě? Boha, jak ji to napadlo? Tohle nepochopím. Oni to asi vážně neví! Nemají ani tušení, že jejich syn není dokonalý svatoušek s věnečkem a úžasnýma možnostma. Namjí ani ponětí o tom, kdo mu na střední dělal úkoly za pusu zdarma a horší, jak teď už vím. Netuší, že se jejich synáček promenáduje na párty když říká, že jde s kamarády do restaurace na večeři.

Znovu mě to rozesměje a jsem si jistá, že vedle to slyší. Jsem ráda, že tomu tak je, protože tohle je opravdu vtipná situace a nechci, aby si tam někdo myslel, že se k němu hodlám vracet. Nikdy. Nenávist je příliš velká, na to se nesmí zapomenout.

Možná bych tam mohla vtrhnout a říct jim to na plnou hubu. Hele, já bych se vrátila, ale mám ráda jistotu a oddanost partnera a Matt mě už několikrát podvedl. Oh ano, opravdu! Musím se zase zasmát, ale je to chrčivý zvuk, protože už jsem vyčerpaná.

Když se ozve zvonek za mými zády, skoro ho ani neslyšlyším. Přestávám se opírat o dveře a otevírám je. Smích mě okamžitě přechází.

„Alexi?!" řeknu šokovaně.

„Já. Se. Ti strašně omlouvám," klekne na kolena a natáhne ke mě ruku s kytkama.

„Kdo to je, Anno?" slyším kroky své matky.

„Zvedej se!" chytám Alexe pod paží a snažím se ho zvednout. Ani se nehne.

„Odpouštíš mi?" ¨prosí mě štěněčíma očima.

„Dostáváš mě do presu? Děláš si srandu?"

„Nech mě ti to vysvětlit, pak zase odletím," přísahá mi.

„Dobrý den, mladý muži. Kdo jste prosím a proč obtěžujete moji dceru?" ozve se těsně za mnou matka.

„Nějaký problém, Agatho?" I táta?!

„Děti, vystydne vám mouč...co se tu děje?" Babička?! Stop! Stopni to bože, dokud můžeš!

Otáčím se přesně ve chvíli, kdy do chodby dorazí i zbytek naší výpravy. Chloe se dere dopředu hned jak si ho všimne. Opírám ri hlavu o ruku na dveřích a zoufám víc než kd jindy. Přede mnou klečí Alex s kytkama v ruce a pohled tak lítostivým, že mi trhá srdce a za mnou stojí moje rodina, rodina kterou nesnáším a Matt.

Musím zvracet.