Zbrusunová ✓

Chapter Thirty

Pokládám mu opatrně ruku na záda. Jeho tělo na můj dotek reaguje napnutím, ale jinak žádné známky pohybu nevykazuje.

„Hej," zkusím to znovu. Používám obě ruce, abych se k němu přesunula blíž. Opírám se do něj svým tělem a polovičatě si na něj lehám. Pokládám si hlavu vedle té jeho jak jen to jde. „Hej," opakuju se už po třetí a znovu pokládám ruku na jeho záda. Má na sobě ještě šedý svetr, hodně podobný tomu co mi dal před pár dny. Systematicky rozmisťuju prsty a začínám ho jemně škrabkat. Celý se zachvěje, což mě ujišťuje, že to cití.

„Je to pryč. Jsem živá, tak si to přestaň vyčítat, ano?" zvedám ruku víš a zajíždím mu do vlasů. „Prosím, mluv se mnou. Teď s tebou opravdu potřebuju mluvit."

„Mohla jsi být mrtvá," natáčí na mě hlavu. Konečně.

„Ale nejsem," zavrtím hlavou a pak se usměju. „Zachránil jsi mě."

„Odnesl jsem tě, co je to za záchranu když tě předtím shodím?" odfrkne si a znovu stočí hlavu pryč ode mě.

„Pro mě to je záchrana. Mohl ses na mě vykašlat a odjet pryč."

„Proč bych to dělal?" opět na mě šokovaně pohlédne. Mírně se zvedám a podávám mu jeho bundu. U toho však zatínám i nohu a okamžitě vyjeknu bolestí. Bolí to hůř jak čert. „Počkej," zvedá se a nechává mě znovu ležet samotnou. Přechází k mé tašce a vytahuje z ní šálu. Cizí šálu, neznám tu šálu.

„Co chceš dělat?" měřím si ho pohledem. Ubližovat si teda nenechám.

„Ovázat ti tu nohu. Můžeš to mít zlomený," kleká si na zem a pokládá si moji nohu opatrně do klína.

„Věř mi, bolí to tak strašně, že to budu mít maximálně tak nateklý a hodně pohmožděný, možná zvrtlý. Zlomeniny bolí jinak," a o tom já něco málo vím. Zlomila jsem si ruku a to třikrát během pěti leti a pokaždé na stejném místě. Na stromovém domku Chloe. Svině, potřetí mě určitě zhodila schválně. No, takhle se vážení budu zákaz od rodičů vztahující se na všechny výšky. Už dvě šprušle žebříku byly moc vysoko.

„Takže?" začne mi rozvazovat botu a když ji sundává z mé nohy, velice pomalu a šetrně, ale i tak to bolí jako prase, že se musím zakousnout do cípu své bundy.

„Ovaž to," můj pokroucený obličej asi mluví za vše, protože když se mi do něj podívá, okamžitě krabatí obočí. „No tak, řekla jsem, že za to nemůžeš. Přší, to se stává a stává se to i s horšími důsledky," upozorním ho.

„Hm," zafuní pod fousy.

„Ponožku mi nech, ať mi není zima," instruuju ho. Mord v podobě mé tenisky odpadává bokem a přichází na řadu stahování. Oproti tomu byla ta bota procházka rájem.

„Dobrý?" zastrkuje mi volný okraj do jednoho přehybu a pak mi přes to stahuje potrhané džíny. V této chvíli mi sice tečou slzy proudem, ale jsem opravdu ráda, že je to za mnou a že to budu mít víc zpevněný.

Přikývnu a pak mi hlava opět spadne do slámy. Alex se natahuje vedle mě a oba nás přikrývá svojí bundou. Aniž bych se jakkoliv pohla mě objímá paží a přitahuje se opatrně ke mě. Chápu to, chce se zahřát.

„Kdo vyhrál?" otáčím na něj obličej.

„V té sázce?" souhlasím s ním. „Ty," usměje se.

„To znamená měsíc bez sexu pro tebe," usměju se ještě zářivěji než kdykoliv předtím. Tohle mi teda určitě právě spravilo náladu. Cítím se poctěná výhrou a taky cenou. Jsem ráda že na něj měsíc nesáhne jiná.

„Nebyl to týden?" zkouší to.

„Vlastně ani nevím. Měsíc je dobrej," uzemňuju ho rychle, protože si opravdu nejsem jistá, jestli to nebyl jen týden nebo dva. Je to jedno. Teď chci měsíc.

„To je super." jeho tón je neutrální. Pořád na mě jen kouká. Pomocí všech ostatních svalů kromě těch na nochách se přetáčím jeho směrem.

„Co je zase?" zašeptám.

„Jsem blázen, ale jsem rád, že jsme se vybourali. Tohle bych s tebou určitě nikdy nezažil," propaluje mě pohledem, až mi z toho není dobře.

„Stačilo říct. Zvrtla bych si nohu i při běhu a nějaká stodola by se taky našla," pousměju se na něj, ale cítím, že je to spíš snaživý úsměv. Pokus o úsměv. A je nevydařený, stoprocentně. Na to na mě kouká až moc žhavě. Co proboha zapříčinilo tuhle náhlou změnu? Perioda?

„Vtipná jako vždycky," pousměje se a pak zakroutí hlavou. Chvíli jen mlčíme. On sleduje něco pod mým tělem, asi slámu a já sleduju jeho. Jeho oči, jeho tváře, jeho ústa. Všechno jsem to dneska několikrát políbila a pořád mi to přijde tolik neznámé. Jenže to ani nechci poznat. Mohlo by mě to šoupnout zpátky na začátek a začátek je bolestný stejně tak jako konec.

Ovšem za tenhle prostředek to rozhodně stojí.

„Alexi?" zašeptám.

„Hm?" vzhlédnou ke mě jeho nemodré nádherné oči.

„Potřebuju, abys mi dal pusu," hlesnu sotva slyšitelně. Cítím se tak nepatřičně a trapně, co když to nebude chtít a já se jen ztrapním? Je tu tolik kdyby, že se tím ani nestíhám zaobírat, protože se Alex nahýbá a tu pusu mi opravdu dává.

Není to pusa, omyl. Je to polibek a je to TEN první. Cítím to všude po celém těle a je to nesmírně příjemné.

Přitahuju si ho za krk k sobě ještě blíž. Jeho ruka se přesunuje na můj zadek a pomalu mě přetáčí na záda. Nalehává na mě a nepřestává mě líbat. Moje ruce jsou všude, jsou všude na jeho těle, ve vlasech, na pažích, na obličeji. Cítím ho naprosto celého a je to tak vzrušující, že se rozhoduju použít větu století. Pouštím ho a oddaluju se co nejvíc to jde. Snažím se na okamžik dostat od jeho pusy, ale on se po mě stále natahuje.

„Alexi, máš kondom?" šeptnu. Zastavuje se v pohybu a jen na mě kouká. Zírá na mě, propaluje mě. Je to horší než před chvílí.

A pak se prudce zvedá do stoje a zajíždí si rukou do kapsy.

Co ti chlapi netahají po kapsách.