Banshee

♦1.Díl ♦

Před rokem...

„Hope! Aspoň trochu úsměvu. Londýn je jedno z nejhezčích měst na světě. Trvalo nám dlouhou dobu si vybrat, kde chceme strávit zbytek života." Usmála se Amanda její  adoptivní matka. Zrovna sedí i s Meredit, její druhou adoptivní matkou, v jejich autě.

„Nemám ráda Londýn," zašeptala skoro neslyšně. Byla to pravda. I když všechny tři žily v Cardiffu a škola měla zájezd do Londýna, Hope byla mezi těmi, kteří raději zůstali ve škole a učili se matematiku. V tomhle městě se nenachází nic dobrého a Hope to ví. I když neví, co nebo kdo to je, tak jí něco v hlavě varuje.

„Tak to bych strašně ráda věděla, proč?" Tentokrát se ozvala Meredit a podívala se na Hope do zpětného zrcátka.

„V Londýně se vám běžně stane, že vás posadí na schody jednoho domu. Když všude okolo panuje zima. A ještě s tou největší lží: „Počkej tu na mě, já se hned vrátím." Ale víte co? Máte pravdu, Londýn je úžasné město," Zvýšila na ně nevědomky hlas.

„Já zapomněla, promiň."

Amanda se na ní podívala, ale hned zrak hned vrátila na silnici.

„Kdy sis naposledy vzala prášek?" zeptala se hned. Protočila nad tím oči. Proč se tak stará.

„Neví, včera v tuhle dobu. Možná."

„Už se začíná projevovat, tvé pravé já. Vezmi si ho."

„Až budeme na místě."

„Hope!" Zakřičela, až mladou dámou trhlo. Pod nos si zamumlala několik nesrozumitelných nadávek. Ale začala hledat ve své hnědé kabelce, dokud nenašla malou zdobenou krabičku s léky. Všimla si, že mám pouze dva. Meredit  jí zepředu podala láhev vody, aby ho mohla zapít. Tiše jí poděkovala jakoby se bála a vzala si prášek.

„Už ti bude líp."

Hope se nad jejím prohlášením pouze usmála, protože ví, že nejlíp by jí bylo zase v Cardiffu.

„Už mám pouze jeden, chtělo by to vaše kouzelné ručičky."

„Kouzelné ručičky? Oh, bože. To znělo opravdu divně. Ale rády to uděláme. Přece by lidé nechtěli, aby jim tady po městě běhala banshee a vraždila."

„Amando." Napomenula ji Meredit.

„Proč jste se vlastně chtěli odstěhovat? A proč jsem s vámi musela já? Je mi devatenáct."

„To je sice pravda, ale musíme tě hlídat. Navíc jsi nedokončila poslední ročník střední, takže tady v Londýně jsme tě do školy přihlásily."

Začala se smát Amanda.

„Ne! Ne! NE! Proč?! Mohla jsem si to dodělat dálkově." Začala Hope skučet jako malé díte. Zdá se, že prášek ještě nezabral. Chytila svůj  bezpečnostní pás a začala za něj tahat.

„To už je stejně jedno. A počkej...už jsme tady."

Všechny se podávaly  z okýnka. Jely ulicí ke svému domu a Hope si pozorně prohlížela celé okolí.

„Jako opravdu? To si jednou nemůžete koupit dům, který je velký jako každý jiný? A žít v nějaké normální ulici? Zase se stěhujeme mezi snoby."

„Hope, jsme sice lesbické čarodějnice, ale zasloužíme si život v luxusu. Že lásko?" Podívala Amanda na Meredit a ta vesele přikývla.

„Já už radši mlčím."

Jely dál, když minuly krásný a obrovský dům, který byl větší než všechny ostatní tady. Jelikož jsme okolo něj pouze projely, tak si mladá slečna oddechla, že to není zrovna ten jejich. Auto zastavilo až na konci ulice před cihlovým domem, který se také počítal mezi ty větší tady. Všechny vylezly z auta a zíraly na dům před nimi. 

„Vítejte doma, holky moje." Zakřičela Amanda a obě své milované pevně objala.

„Tak pojďme dovnitř. Všechno už je nové zařízené, stačí si jen vybalit kufry."

„A co nábytek a tak?" Zeptala se Hope.

„Koupily jsme dům už vybavený. A je to opravdu nářez!"

„Prosím, neříkej slovo – nářez! Nejsi tak mladá, abys to mohla říkat!" Postěžovala si Hope, ale myslela to jen z legrace, tak jako vždy.

Jsou to sice její adoptivní rodiče, ale bere je spíše jako kamarádky. Nejsou až o tolik starší než ona.

„Hej!"

„Dobře, dobře. Jdeme dovnitř." Nakázala Meredit a táhla Amandu, která jistě měla na jazyku hodně neslušných poznámek, do domu.

Hope zatím zůstala venku a zhluboka nadechla. Hlavně se pořádně rozhlédla se po okolí. Vypadalo to tady poměrně klidně. Venku nikdo nebyl, což přikládám spíše tomu, že jsou buď v práci, nebo ve škole. Když se však, ale podívala pořádně, všimla si jich. Na chodníku z každé strany stáli dva muži. Oblečení v černém a kamenný výraz. Byli svalnatí a jednoduše řečeno, byli děsiví. Vítr, které byl do teď klidný se najednou rozfoukal. Odfoukl jí dlouhé zlatavé vlasy. Z ničeho nic ji naskočila husí kůže. Tohle se jí ani trochu nelíbí. Už od první chvíle, co všechny tři přejely pomyslné hranice Londýna, se cítila zvláštně.

Ti muži jí propalovali zvláštním pohledem. Jako by se jí snažili prozkoumat. Jak z venku, tak i zevnitř. Bože, už jsem paranoidní.

Rozešla se raději do domu, kde na ní čekaly dveře otevřené. Zavřela je a sundala si svůj kabát, který následně pověsila na věšák u dveří.

„Am, Dit?" zakřičela jsem do domu.

„Nahoře."

Vystoupila masivní schody, které vedou nahoru.

„Kde nahoře?"

Musí tu být nejmíň sedm pokojů. Ještě, že Amanda vykoukla z jednoho pokoje a ona se tam vydala.

„Tak to bychom měly."

„Co tu děláte?"

„Zařizujeme si třináctou komnatu."

„Takže čarodějnický koutek?"

„Ano, něco takového." Všechny tři se zasmály a Amanda položila obě čarodějné knihy do jedné ze skříněk, co tu byly.

„Tak fajn, dámy. Sice máme luxusní lednici, ale ta lednice je prázdná. Takže pojedeme nejdřív do obchodu nakoupit nádobí, dekorace a hlavně jídlo." Zaradovala se při poslední zmínce Meredit.

„Vždyť si před chvíli jedla?"

„To je jedno. Jdeme." Chytila obě za paže a táhla znovu ven.