Banshee

♦44.Díl♦

Ahoj, 

je to docela dlouho, ale k psaní jsem se skoro nedostala, tak snad se nezlobíte. A co škola? Jak se vede? Přeji mnoho úspěchů do nového školního roku. Další díl neslibuju, kdy bude, ale budu se snažit, aby byl co nejdřív.

PS: Je tu někdo ze Zlína nebo z Ostravy? :) 

Mějte se.

Anna

Usmála se a zavěsila. Věděla, že sem dorazí a tak mu nechala na zdi vzkaz. Psaný vlastní krví jeho možná nejoblíbenějšího démona.

Harry

„Celý rok mě hledáš a pak mě ani nepoznáš, to je smutné." Harry nechápal, co je tohle za hru. Co to má znamena-?

„HOPE!" zařval nenávistně a jeho oči získaly rudou barvu.

„Bingo!" Zakřičela nazpátky a z jejího hlasu bylo slyšet pobavení.

„Kde jsi?" Utíkala mu už dlouho a tohle jí nedaruje. Teď už mu neuteče.

„No to je tak, potkala jsem se s tvou „kamarádkou" Beathag, pokecaly jsme a teď ti musím oznámit, je mrtvá. Ups, sorry. Já nechtěla. Ha, vtip. Ale nemám čas pokecat, jen si asi budeš muset vytvořit nového démona, ale počkat...ty nemůžeš zpátky do pekla, už bys tam zůstal, že? Mrzuté, co?"

„Já tě varuju. Už teď jsi mrtvá. Já tě najdu a pak ti vyrvu ten jazyk, za to, co jsi provedla. Jak si to budu užívat!"

„Ještě se ozvu, Harry."

„HOPE! HOPE!" řval do telefonu, ale hovor už skončil. Nenávistně zařval a mobil hodil vší silou o zeď. Byl v klubu, který byl zatím prázdný, jelikož je ještě brzo. Všichni zaměstnanci, co tu byli se na něj podívali a nechápali.

„LIAME!" zařval z plných plic. Liam tady sice nebyl, ale jeho řev slyšel. Netrvalo dlouho a Liam se objevil přímo před ním.

„Co se děje?" nechápal, co může chtít. Měl sice poslední rok blbou náladu, ale teď jí měl ještě větší.

„Ta mrcha si dovolila moc!"

„O kom mluvíš?"

„Má ještě drzost volat mi a vysmívat se mi! Zničím ji! Přísahám na celé peklo!"

„Kdo ti volal?!"

„Hope! Ta mrcha ani netuší s kým si zahrává!"

„Jak víš, že to byla ona?"

„Byla to ona, vím to jistě. Dostala Beathag!"

Liam na něj zíral s otevřenou pusou. Beathag ne! Nemůže.

„Co-co?" Liamovo hrdlo se sevřelo a kdyby mohl plakat, tak už by brečel, jak malé dítě.

Harry věděl jaký má Liam s Beathag vztah, nepodporoval tyhle city mezi démony, ale nic neříkal. Proměnil se v černý mrak a stejně tak Liam. Oba se vydali do kanceláře Beathag. Většinou je nikdo nevidí, ale někdo jen přece. Hope o ulici dál od kanceláře své terapeutky vzhlédla k nebi a viděla dva temné mraky, jak se blíží k místu činu. Usmála se nad tím a šla dál.

Harry a Liam se dostali oknem do její kanceláře a první čeho si všimli, byla Beathag, která ležela na zemi v kaluži černé krve. Její oči byli bílé, žádné zorničky. Je opravdu mrtvá.

„Ne!" Liamovi se zlomil hlas. Nemohl se na ní podívat, nechtěl tomu věřit. Hlavně nemohl věřit tomu, že by to Hope opravdu udělala. Asi se v ní spletl. Harry si k ní kleknul, ale by se podíval, jestli tady nejsou nějakou stopy, ale nic nenašel. Otočil ji a nůž, který jí trčel vypadal úplně obyčejně.

„Ehm, Harry." Liam klepal rychle na Harryho rameno, aby se postavil.

„Co je?"

Liam nic neřekl, jen ukázal na zeď. Byla tam krví nakreslená spirála a vedle ní vzkaz.

„NIKDY MĚ NECHYTÍŠ!"

„Já ji zničím!" zařval na celé kolo Harry.

Hope

Domů se dostala za krátkou chvíli. Venku už panovalo skoro zimní počasí, už by mělo každou chvíli sněžit. Měla bílé tričko od krve, ale schovala ho pod kabát. Doma bylo ticho, zřejmě nikdo není doma. V obýváku v krbu hořel oheň a tak bylo příjemné teplo. Na nic nečekala, svlékla kabát a tričko od krve hodila do ohně. Následně šla přímo do pokoje. Otevřela dveře a podívala se na stěny, které byli na každém kousku popsané. Hodila na sebe tričko, které našla v šatníku. Nábytek byl odnesen z pokoje, aby měla víc místa na podivná slova, která jí neustále skákala v hlavě. Zůstala jí jen postel, kterou stejně ani moc nevyužila. Spánek byl něco, co se jí nedařilo.

Rodiče Mandy, měli o svou dceru obavy. Nikdy je nechtěla do pokoje pustit. Její chování se změnilo, sice už nepije, nedroguje, ale zase nemluví s nimi a je tajemná. Hlavně, když si oholila hlavu, měli o ní největší strach. Skoro nejedla, změnila se. Jako by to snad ani nebyla ona. Hope je však nevnímala. Byli to pro ní cizí lidé, se kterými bydlí v jednom domě. Protože její dům shořel a její rodina zemřela. Každou noc jí děsí můry a vidí své matky roztrhané na kusy v domě. Proto nedokáže spát víc jak pár hodin.

Rok. Celý rok se snažila přijít na to, co znamenají, ale marně. Hlava jí z toho třeštila a její vztek už byl obrovský. Posadil se do středu pokoje a dívala se na černé stěny.

Avšak v její mysli se stále objevovala nová a nová slova. Už chtěla, aby to přestalo, už toho bylo dost. Jelikož neměla vlasy, tak nehty si zaryla do kůže na hlavě.

„Už dost, už dost!" šeptala pořád dokola, ale nepomohlo to.

„Už dost!" zakřičela z plných plic. Už to nemohla vydržet, postavila se a šla přímo ke zdi. Některé tapety byly odloupnuté, tak na nic nečekala a začala je strhávat ze zdi. Nevadilo jí, že jí začaly ruce krvácet, chtěla se toho zbavit. Nechtěla už to vídat, už to nechtěla. Už je z toho blázen a chtěla, aby to skončilo.

Za nějakou dobu strhla všechny tapety. Zhluboka dýchala a rozhlédla se kolem. Na zemi byly zničené tapety a na zdi nebylo skoro nic. Až teda na něco podivného. Na stěně, kde ještě kus tapet zůstal, viděla zvláštní věc. Jakoby něco zářilo z pod tapet. Bylo to divné a ona se cítila nepříjemně. Možná měla, tak trochu i strach. Chytila kraj natržené tapety a vší silou jí trhla. Když byla dole Hope odstoupila několik kroků zpět, aby na zeď lépe viděla. Z její hlavy všechny podivná slova, kterým nerozuměla, zmizela a ona se dívala na nápis na zdi, kterému rozuměla. Slova byla tak jasná a ona na ně nevěřícně zírala.

Konečně!