Banshee

♦16.Díl♦

Vrazila do mužské postavy, která se pomalu otočila. Hope se chtěla omluvit, že do něj vrazila, ale jak se neznámá postava otočila, chtěla spíš vyděšeně vykřiknout. Vysoký a na první pohled silný muž se na ní díval. Jenže část jeho tváře byla pryč. Byla vidět pouze lebka a oční bulva jak se hrozivě dívá přímo na ní. Druhá část tváře vypadala normálně, ale kus masa zrovna v tu chvíli odpadla a dopadla na zem. Na sobě měl starý, roztrhaný kožený plášť, po kterém navíc lezli červi. Hope se z toho šoku vzpamatovala a v tom to zacítila. Ten nechutný zápach rozkládajícího se a hnijícího masa. Žaludek se jí zvedla a ona měla pocit, že se každou chvíli pozvrací. Snažila se od toho stvoření odstoupit, aby mohla utéct, ale nepovedlo se. Stvoření ji chytilo za ruku, tak pevně až si myslela, že ji ruku rozdrtí. I když jeho ruka, byla pouze kosti. Nikdy v životě takové stvoření neviděla, ani ve svých snech, které jsou skoro reálné.

„Našel jsem tě!"

Jeho hlas byl hrozivý, chladný a jedovatý. Jako by jeho hlas byl malé jehly, které se každou sekundou zarývají hlouběji a hlouběji do těla. Srdce Hope bušilo jako splašené. Chtěla volat o pomoc, ale lidé okolo ní chodili a nevšimli si toho divného stvoření. Hope se snažila ruku z jeho sevření dostat, ale nedařilo se jí. Začala se cítit zoufale a její tělo ovládala panika.

„Pusťte mě!"

„Bansheee..." Znovu promluvilo ono neznámé stvoření. Hope se začala bránit ještě víc a to hlavně proto, že on věděl, co je zač a to není dobré. Rozhodně ne v tomhle městě.

Nějakým nevysvětlitelným zázrakem stisk povolil a Hope příležitost nezameškala. Okamžitě se od této bytosti dostat co nejdál. Rozběhla se plnou ulicí, vrážela do lidí, kteří se na ní ošklivě tvářili a někdy i vulgárně nadávali. Ale ona je neposlouchala a běžela dál. Otáčela se za sebe a viděla tu postavu pohybovat se rychle za ní.

„Bansheee..."

Zařval z plných plic, pokud ještě nějaké má, až Londýnské domy zatřásly. Běžela rychle, ale síly ji ubývaly. Zatočila do ulice, která byla prázdná, ale bohužel také slepá. Chtěla se otočit a běžet jinam, ale hrozivá postava stála přímo za ní.

„Bansheee..."

Natahoval po ní svou kostnatou ruku, ale Hope se snažila jít od něj co nejdál. Couvala tak dlouho, dokud nenarazila do zdi. Zjev byl k ní pořád blíž a blíž a ona už to nevydržela. Slzy ji stékaly po tváři a ona měla neuvěřitelný strach. Celým jejím tělem lomcovala panika a ona začala brečet, tak intenzivně, že se skoro nemohla nadechnout. Svezla se po zdi na zem a brečela.

„Hope!" Okolím se rozezněl hrubý mužský hlas, ale jmenovaná nereagovala. Ani ta bytost nereagovala. Zaměřila se jen na plačící a bezmocnou dívku, která se krčila na zemi. Ale ne na dlouho.

Sebastian, který vykřikl jméno své sestry se strachem, nemohl uvěřit, co vidí před sebou. Nezaváhal ani vteřinu vzal první popelnici, která tam byla a hodil ji vší silou do toho stvoření. To se skácelo k zemi a divně chrčelo, ale pouze chvíli.

„Já jsem ale debil, vždyť jsem čaroděj a mlátím tu umrlce popelnicí!" Praštil se do čela, ale díky tomu se vzpamatoval.

„Hope." Sklonil se k plačící dívce.

„Ne, prosím ne! Ne, prosím! Nesahejte na mě! Ne!" Křičela z plných plic, jakmile se jí dotkl. Máchala okolo sebe rukama i nohama, aby se ho snažila odehnat.

„Hope! Hope, to jsem já! Neboj se, jsem tady!" I přes její protesty ji pevně objal, aby se trochu uklidnila, i když se mu to moc nedařilo. Seděl tam dlouhou chvíli, a když sebou Hope cukala jen trochu, tak se od ní odtáhla, ale ne moc. To však neměl dělat. Hope se třikrát hluboce nadechla, chytila se za vlasy a vykřikla.

Sebastiana síla jejího křiku odhodila o velký kus dál. Hope křičela dlouho až moc dlouho, nikdy se jí nestalo, aby tak dlouho vydržela. Něco s ní není v pořádku. Najednou přestala, křik utichl a ona byla najednou klidná. Rozhlédla se po uličce a rychle se odsunula od hrozné bytosti, která ji ležela u nohou. Tím však narazila do dalšího těla, ale to už poznala. Sebastian! Ale co on tu dělá? Pomyslela si. Ležel nehybně na zemi, když si všimla krve, která mu vytékala z ucha.

„Sebastiane?!" Přiblížila se k němu a vzala lehce jeho hlavu do rukou. Moc dobře ví, že není pro nikoho a hlavně ne pro člověka bezpečné být blízko křiku banshee. Nezná ho, nepamatuje si na něj, ale kdyby kvůli ní zemřel, asi by to nezvládla. Sáhla do kapsy a vytáhla svůj telefon, který měl prasknutý displej, kvůli tomu, jak narazila do zdi. Snažila se ho zapnout, ale nedařilo se jí.

„Prosím, prosím," šeptala a pokoušela se mobil oživit. Když se obrazovka rozsvítila, vzplál u ní plamínek naděje. Chtěla zavolat pomoc, ale mobil ji úplně zradil.

„Krám zas-"

„Au, to byla šupa..." Zaskuhralo tělo pod ní a ona sebou leknutí trhla. Sledovala ho a nechápala.

„Jak?"

„Asi si toho moc nepamatuješ, co? Táta není člověk, tak ani já nejsem. A jak koukám a hlavně slyším, ty taky ne." Usmál se na ní. Hope se raději podívala na tělo, které leželo o kus dál a ona si všimla něčeho...

„Tys ho praštil popelnicí? Opravdu?" Zasmála se. I když měla na tváři zaschlé slzy, srdce ji bušilo rychleji než je normální, tak se opravdově zasmála.

„Nic jiného mě nenapadlo, měla bys mi děkovat a líbat ruce."

„Já ti raději pomůžu domů, nebo na hotel. Nevím, kde bydlíš." Prohlásila a pomohla mu na nohy. Přehodila si jeho ruku přes ramena a vyšli ze slepé uličky.

„Řekneš mi, co to vlastně bylo?"

„Umrlec, neslyšela jsi o nich?"

„Samozřejmě, že ano. Ale prý už se na zemi neobjevují."

„Ne, taky to nechápu, ale jen oni dokážou najít..."

„Banshee."

„Přesně tak. Ale proč tě hledají."

„To kdybych věděla. No, máš tady auto nebo chceš chytit taxi?"

„Vlastně, chtěl bych si s tebou promluvit a všechno ti vysvětlit."

Hope se zastavila a podívala se na něj.

„Myslíš si, že o to stojím?"

„Nechceš vědět pravdu?"

„Abych vás nenáviděla ještě víc?"

Sebastian se na ní podíval a zamračil se.

„Dlužíš mi to, zachránil jsem ti život. Jedna večeře, dnes. Odpovím ti na každou tvojí otázku, Jen my, jen ty a já."

Dívali se na sebe dlouhou dobu, kdo je neznal, hned by poznal, že jsou to sourozenci. Oba tvrdohlaví a ani jeden nechce povolit. Jenže Sebastian dal Hope nabídku, kterou nemůže odmítnout.

„Platí, půjdu s tebou."

Ahojte,

tak jsem tu zase. Kdo by řekl, že mi to trvat zase tak dlouho? No všichni. :D Ale za to chci poděkovat jedné úžasné autorce, která mi vždycky dodá energii, abych to všechno hodila na papír. Děkuju moc Victoriax17 <3 

A taky děkuji vám všem, že jste pořád se mnou.

PS: Promiňte za ten obrázek, ale já ho tam musela dát :D