Banshee

♦41.Díl♦

„Kde to jsem? Kdo jsi? Co jsi mi to provedla." Mandy stála uprostřed ničeho. Stála v poušti a na sobě měla černé dlouhé šaty. Rozhlížela se kolem a viděla jen postavu v černém plášti, která se pomalu blížila k ní.

„Kdo jsi?" zakřičela na postavu a roztřásla se strachy. Postava zastavila přímo před ní a sundala si kapuci. Byla to Hope, pro dívku úplně neznámá. Teda ne úplně. Byla však trochu jiná. Na tváři měla černé čáry, které vypadaly jako tetování. Každé temné kouzlo si vybere svou daň. Její duše je tím poznamenaná. Teď je nad slunce jasné, že se dostane do pekla. Ale to nemá absolutně v úmyslu.

„Já tě znám," prohlásila Mandy a pořádně se na ní zadívala. Byla to ta holka, co jí potkala na záchodě v Devil klubu. Rozběhla se k ní a chtěla jí udeřit, ale nepovedlo se, protože se Hope rychle pře místila. Mandy nechápala, jak to udělala.

„Co jsi mi to udělala?!" zařvala na ní a chtěla jí dostihnout, ale nedařilo se jí to. Hope už to ale přestalo bavit.

„Tak dost!" zakřičela Hope a to už se země otřásala. Mandy ten tlak shodil na zem. Ještě vyděšeněji se dívala na Hope a nevěděla, co se bude dál dít.

„Měla bys mi být vděčná!"¨

„A za co? Za to, že jsi do mě vlezla, jak nějaký mimozemšťan. Za to, že napadáš moji matku? Za to, že mě ovládáš?"

„Ale, od kdy ty se staráš o matku? Viděla jsem tvé vzpomínky. Samé hádky, urážky dokonce i napadení. Dala ti facku, co? Kvůli čemu?"

„To není tvoje věc!"

„Pravda, jen jsem zvědavá." Mrkla na ní a usmála se.

„Proč já?" začala Mandy brečet a kolena si přitáhla k tělu. Hope jí bylo celkem líto, ale na lítost není čas.

„Protože jsi přišla jako první."

„Cože?"

„Na ty záchody, utíkala jsem, tam se schovala a pomocí temného kouzla se do tebe dostala. Ale buď ráda, posloužíš k dobré věci. Možná."

„Já ti nechci pomáhat! Neznám tě, nechci s tebou mít nic společného. Děsíš mě."

„To je dobře! Ale já tě teď momentálně potřebuju. Musím, zjisti několik věcí."

„Proč k tomu potřebuješ mě?"

„Protože kdybych se v Londýně nebo kdekoliv ukázala, tak bych byla už mrtvá."

„Až se odsud nějak dostanu, tak tě zabiju sama!"

„A kdo říkal, že tě potom nechám žít?" Její oči zmizely a byla vidět jen temnota.

Hope se začala ďábelsky smát, což donutilo Mandy křičet.

„Co jsi sakra zač?" Mandy hystericky křičela a snažila se od ní dostat, co nejdál to šlo. Ale Hope šla pořád za ní.

„Co jsem zač? Oh, vy lidé. Nemáte ani tušení, co se tady na tom světě děje. Myslíte si, že na světě nic nadpřirozeného není, co?"

Mandy nechápala, o čem to mluví. Teď jí však zajímalo ještě víc, co je zač.

„Co jsi zač?"

„Já jsem banshee." Podle výrazu, který se objevil na tváři Mandy, usoudila, že ví o koho nebo o co se jedná.

„Víš o co jde, že?"

„Četla jsem legendu. Ty jsi posel smrti. Dokáš lidi zabít svým křikem a taky dokážeš vycítit blížící se smrt."

„Chytrá holka."

„Kdo tě hledá."

„Ďábel."

„Doufám, že tě najde a zabije tě." Mandy se na ní nenávistně podívala a přála jí jen to nejhorší.

„Měla bys být milejší, protože jediného živého tvora, co uvidíš v příštích pár měsíců, budu jenom a jenom já."

Hope se začala ďábelsky smát, tak jako ještě nikdy předtím a jakoby mávnutím proutku zmizela. Mandy se rozhlížela kolem sebe, kam se poděla, ale byla tu sama. Jen a jen sama.

Hope se trhnutím probudila, ze svého snu, kde lehce vyhrožovala Mandy a rozhlédla se okolo sebe. Zdálo se jí, jakoby tu někdo byl. Ale byl to jen pocit. Musí být teď obezřetná. Koukla se na hodiny a viděla, že jsem čtyři hodiny odpoledne. Spala celkem dlouho. A co bylo nejhorší, měla strašný hlad. Snad v tomhle domě najde něco k jídlu. Vyhrabala se z postele a koukla do šatníku, snad tu bude něco pohodlného. Našla nějaké vytahané kalhoty a tričko, které na sebe natáhla. Sešla dolů schody a zamířila si to do kuchyně. Tam se pohybovaly služebné, které ji pozdravily.

„Mohla bych prosím dostat něco k jídlu."

„Ano, slečno."

...

Hope byla spokojená a najezená. Jídlo bylo výborné, tak se rozhodla jít zpět do pokoje. Ještě se však zastavila na chodbě a nahlédla do obýváku. Byla tady Mandina matinka a měla společnost. Nějaké dámy, které vypadaly stejně namyšleně jako ona. Všimla si, že měla okolo krku uvázaný šátek, protože jí po včerejšku na krku zůstaly otisky.

Hope se tedy vrátila do pokoje a necítila se dobře. Znovu jí v hlavě naskakovala slova z oné knihy. Šla k psacímu stolu a začala prohledávat šuplíky. Doufala, že tam najde nějaký kus čistého papíru. Našla, ale jen jeden a vzala fix. Začala na něj psát slova, která viděla v hlavě. Za nějakou chvíli měla papír popsaný z obou stran a neměla už kam psát. Neovládala své pohyby a postavila se na židli. Začala psát po stěně. Psala rychle, tak jako ještě nikdy. Slova jakoby jen opisovala ze své mysli. Byl to cizí jazyk, který v životě neviděla a také mu nerozuměla. Co se to s ní děje?

O hodinu později...

Hodinu jí trvalo, než to přestalo. Ta neviditelná síla, co jí nutila psát ta slova. Avšak jak se rozhlédla okolo sebe, viděla, co se stalo. Všechno co viděla v hlavě, bylo napsané na stěnách pokoje. Každý volný kousek stěn byl popsaný cizími slovy. Hope se chytila za hlavu a svalila se na zem. Sedla si a lokty se opřela o kolena.

„Co se to se mnou děje?" mluvila si pro sebe a dívala se na slova, která byla napsaná na zdi.