Banshee

♦48.Díl♦

Ahojte, 

opožděně vám přeji Veselé Vánoce ♥

Také vám přeji Hodně Štěstí do Nového roku. Ať se vám všechno vydaří, co nejlépe. ♥

Hope pozorovala oheň, ve kterém byla kniha. Jakoby její krev knihu rozežírala. Stále si v hlavě přehrávala slova její matky. Proč by po ní vůbec něco takového chtěla? Chápe, proč to musí udělat, ale proč zrovna ona. Na světě je mnoho banshee, možná i krutější, schopnější, tak proč zrovna ona? V hlavě měla pořád myšlenku, jak by její život vypadal, kdyby nebyla banshee. Byl by to normální život, jaký viděla u všech ostatních? Chodila by ven s kamarádkami, našla si přítele, pak se vdala, měla děti. Domek se zahrádkou a se psem, pak zestárla se svým mužem a žila šťastně až do smrti. Co pak by toho chtěla tak moc?

Stála u krbu tak dlouho, dokud z knihy nezbyl jen prach. Musela se ujistit, že je opravdu zničená. Ve svém pokoji sebrala nějaké oblečení a hlavně peníze, které ještě měla a všechno hodila do batohu. Ve věcech Mandy našla dokonce pas, takže jednu starost měla za sebou. Přistoupila k mapě na zdi a dotkla se nejbližšího bodu. Irsko. Dostala se do Dublinu, kde proletěla uličkami až přímo k bytu banshee. Ještě se párkrát nadechla, aby si dodala odvahu a hlavně dostala nápad. Musí něco udělat ještě předtím, než odjede.

Vyšla z pokoje a zamkla ho. Musela myslet, jak se tam dostane. Vlakem by to trvalo věčně a autem jet nechce. Letadlo se zdálo jako nejlepší možnost. Nejdřív však se dostala taxíkem až na kraj Londýna.

„Jste si jistá slečno? Tady je to velice nebezpečné, ani policie sem nechce chodit," varoval jí taxikář, který ji sem přivezl. On sám z tohoto místa neměl dobrý pocit. Už by nejraději byl odsud pryč. Hope se však na něj jen pousmála. Zaplatila mu a vystoupila. Taxikář nevěřícně kroutil hlavou a urychleně odjel. Kdyby ona sama nevěděla, o co v téhle části města jde, tak by se bála taky. Všude okolo byli zchátralé domy, kde by se zdálo, že nikdo nežije, ale opak byl pravdou. Tady se provádí stejně černá magie, podobně jako v pekle. Hope se nadechla a zacítila, aby cítila pach černé magie. Vydala se ulicí, aby se dostala k domu, ke kterému potřebuje. Když šla cestu jí zkřížili tři muži, kteří velice zapáchali a vypadali jako by zrovna vylezli z blázince.

„Ale, ale. Co dělá taková kočka tady." Nechutně si oblízl rty. Bylo jasné, že je to člověk. Jeho kumpáni se zasmáli, jako by řekl ten nejlepší vtip.

„Jdi mi z cesty." Hope ho varovala, ale on se začal smát, jak největší idiot.

„Drzá, ty mám rád." Chtěl ji pohladit po tváři, ale ona jeho ruku chytila a on bolestně za křičel. Ruku mu pomalu kroutila směrem dolů a on se na ní bolestně a vyděšeně podíval.

„Řekla jsem ti, ať mi jdeš z cesty." Podívala se mu do očí a její oči zčernaly. Vyděšeně vykřikl a ona ho pustila. Vyškrábal se na nohy a utekl. I se svými kumpány. Hope se vítězně usmála a rozhlédla se. Proč má pocit, že jí někdo sleduje. Raději tu myšlenku vyhnala z hlavy a šla dál. Když se dostala k zchátralému domu, ke kterému se chtěla dostat, nadechla se.

Tak jdu na to...

O 3 měsíce později...

Hope stála ve svém pokoji a pozorovala mapu na zdi. Body, které v ní byli vyznačeny zmizely. Zbýval jí jeden, New York. Za tu dobu se ve světě nadpřirozených bytostí rozneslo, že někdo zabijí banshee po celém světě. Strach banshee usnadnil Hope docela dost práce. Všechny zbývající banshee se sešly v New Yorku. Byla si jistá, protože se sama přihlásila jako Hope Levett. Banshee z Londýna, která ještě žije. Mezi nimi je pár benshee,co jí znají, takže neměly takový strach. Hlavně proto, že tam byla i její matka. Hope se tedy vydala do New Yorku, ale musela si dávat pozor. Má pocit, jakoby jí někdo sledoval, už pěkně dlouho.

Všichni to považovali za práci ďábla, který měl na banshee spadeno, ale jeho práce to nebyla. I on z toho byl zoufalý. Nechápal, proč se někdo zbavuje zrovna banshee. Že by nějaký jeho zbloudilý démon? Ale jaký to má sakra důvod. A kde je Hope? Ona tam někde je, on to ví. Tak proč jí nemůže najít?!

„Pane! Máme zprávu, že posledních pár banshee se setkali v New Yorku." Zahlásil jeden z Harryho démonů. Harry přemýšlel. Jsou dobrá návnada, vrah to určitě ví také. Rád by toho vraha poznal, aby se ho zeptal, proč zabíjí zrovna tyhle bytosti. Seděl za svým psacím stolem a pozoroval svých šest nejlepších démonů, kteří před ním stáli.

„Kolik jich je?"

„Asi dvacet, ubytovali se v jednom malém motelu v Brooklynu."

„Kolik je tam našich lidí?"

„Asi dvanáct. Sledují jí je od té doby, co se dostaly do New Yorku."

„Znáš jejich jména?"

„Zatím jen šesti z nich, nejsou to všechny američanky. Jsou i z Italíe, Německa-„

„To je mi jedno, chci jména!" Harry byl značně mrzutý, tak jako poslední rok a půl.

„Jistě pane, Betty Brown, Lina Schwartz, Andrea Smith, Hope Levett, Alice Jones."

„Co jsi to řekl?!"

„Alice Jones."

„Ne, to jméno předtím."

„Oh, Hope Levett. Ta ještě podle zpráv nedorazila. Jeden démon to vytáhl z jedné z nich."

Harry se na něj podíval a jeho oči zrudly. Pěstí praštil do stolu a postavil se.

„Letíme do New Yorku!" Zařval na celé kolo.

„ANO, PANE!" všichni sborově odpověděli.

„Dostanu tě Hope, konečně tě dostanu."