Banshee

♦23.Díl♦

Jakmile přestala Hope křičet, tak Amanda s Meredit přestaly se zaříkáváním. Ostražitě pozorovaly dům a čekaly nějakou chvíli, než se vůbec odvážily vejít dovnitř. Opatrně vešly do domu, kde Hope ležela na podlaze pod schody a měla zaschnutou krev u uší, a také pod nosem. Všechno okolo bylo zničené. Všechny doplňky, vázy, zrcadla, skleněné dveře, fotky, rostě všechno bylo na kousky. Mrzelo je, jak jejich dům vypadá, ale jejich dcera byla důležitější. Opatrně ji zvedli a odnesli do jejího pokoje. Položily ji na postel a očistili ji krev z tváře.

„Co bude teď? Co budeme dělat?" Amanda se zděšeně podívala na Meredit a přitom hladila Hope po vlasech.

„Já nevím, zlato. Začíná se to velmi komplikovat, ale Hope je naděje pro všechny. Musíme ji chránit. Ale teď je nejdůležitější, aby odpočívala. Pojď, musíme dát dům trochu popořádku."

„Na to teď nemám energii, pojďme spát."

...

Ale Harry nevěděl jednu věc, celá událost měla nevítaného diváka.

Hope...

...

Hope se trhnutím probudila. Čelo měla orosené potem a zhluboka dýchala. „To byl ale divný sen," promluvila potichu do svého pokoje. V jejím snu byla svědkem smrti. Mučení, které bylo nechutné a jí se zvedal žaludek. Ale nejhorší bylo to, že neviděla, nikomu do tváře. Byly to jen postavy, mohutné postavy. Určitě to byli muži, ale ani jednu tvář neviděla. Neviděla ani tvář ženy, které visela na řetězech jako dobytek,V puse měla vyschlé a v krku měla jakoby něco zaseknuté. V hlavě ji dunělo, jako by tam měla rockový koncert. Vyhrabala se z teplých peřin a vyšla z pokoje. Všude na podlaze viděla střepy a musela si dávat velký pozor, aby na některý malý kousek nestoupla. Ale bohužel jeden malý střep se jí do chodidla přece jen dostal. Hope sykla bolestí a přidržela se zdi. Nechápala, co se tady stalo, poslední co si pamatuje, bylo to, že šla spát, ale nic víc. Sešla ze schodů a nechávala za sebou krvavou šlápotu. Krev ji tekla z rány až moc. Rozhlédla se po přízemí a tady to vypadalo podobně, ale už o něco lépe. Vchodové dveře byli otevřené, tak je chtěla zavřít, ale už se ji to nepodařilo.

„Ahoj, krásko." Harry se usmál a vešel bez pozvání dovnitř.

„Dobré ráno, co tu děláš?" Hope se na něj nepříjemně podívala.

„Jestli je podle tebe tři hodiny odpoledne ráno, tak tedy dobré ráno. Co tady chci?"

Znenadání zpoza zad vytáhl kytici rudých růží.

„Pro tebe."

Hope se nezmohla na slovo a dívala se na něj z otevřenou pusou.

„Co to?"

„Co se u vás stalo? No to je jedno, Bylo mi řečeno, že na tebe budu muset jít jemně. Nevím, co to znamená, ale prý mají ženy rády květiny, tak tady jsou."

Podal jí je a cítil se značně nepříjemně. Tohle ještě nikdy nedělal, nebylo zvykem, že se musel o ženu snažit, takže byl hodně naštvaný. Hope na něj nevěřícně koukala, ale květiny si vzala. Netrvalo dlouho a ona propukla v záchvat smíchu. Čím víc se smála, tím víc se Harry mračil.

„Čemu se směješ?" výhružně se na ní zadíval.

„Kdyby si to nebyl ty, tak by to bylo milé. Ale takhle..." Další smích se ozýval z jejího hrdla, tak že úplně zapomněla na bolest hlavy. Kousek od něj odstoupila, ale zapomněla na střep v jejím chodidle a smích ji hned přešel. Její au se dostalo, až k Harrymu.

„Co se ti stalo?"

„Nic, jen malý střípek. To bude v pořádku."

Chtěla se dobelhat do kuchyně, ale najednou se její nohy ocitly ve vzduchu. Harry ji vzal bez jejího svolení do náruče.

„Co to děláš? Pusť mě." Hope se jeho konání nelíbilo ani náhodou.

„Jsi bosa a vidím na podlaze střepy, já mám boty, ty ne. Tak laskavě mlč."

„Ale prosím tě, snad ti nejde o mé bezpečí." Ironicky pronesla a podívala se mu do očí.

„Zase nepřeháněj, jen jsem chtěl líp vidět tvoje nohy. A jsou kurva sexy, ale víc by byly, kdyby si ležela pode mnou a já ty nohy měl na ramenou."

„Okamžitě mě pusť, nebo budu křičet." Začala sebou házet v jeho náručí, ale on se jen spokojeně usmíval.

„Mám rád, když u toho ženy křičí."

„Aaa, mami!"

Hope začala křičet, ale to už byl on i s Hope v kuchyni, kde byly i její matky.

„Co křičíš Hope?" Amandase na ní zadívala a když viděla i Harryho se široka se usmála.

„Harry, jak milé. Co tě k nám přivádí?"

„Okamžitě mě pusť!" Hope byla vzteky bez sebe, tak ji Harry posadil na linku.

„Přišel jsem za Hope. Ale přišel jsem jen na skok, už musím jít. Mějte se Amando, Meredit. Brzdy se snad zase uvidíme."

„Neuvidíme. Idiote." Zamrmlala Hope, když Harry odcházel a nezapomněl se ji lehce dotknout.

„Já to slyšel."

Hope po něm chtěla hodit kytici, jenže usoudila, že je až moc pěkná na to, aby ji po něm hodila. A taky, že nikdy růže nedostala. A cítila nepřenádhernou vůni.

„Hope, buď milá. A co se ti stalo z nohou? Ošetřím ti to." Meredit vzala lékárničku a začala chodilo ošetřovat.

„Na něj nebudu milá nikdy a vůbec? Co se tady stalo? Všechno je rozbité?"

„Ehm, byla to taková nehoda..." Amanda to dále nechtěla řešit, tak se na ní ani nepodívala. Ale Hope pochopila, co se stalo.

„To-to já?" Zakoktala se a do očí se ji nahrnuli slzy. Meredit a Amanada se na ní smutně podívaly.

„Strašně mě to mrzí, já nechtěla. Ale já si nepamatuji, co se stalo? Proč se to stalo? Ja-jak dlouho jsem spala?"

„Skoro dva dny, ale to nevadí zlatíčko. Jsou to jen střepy, uklidíme je a budu zase dobře, ano? Nestarej se o to."

„Jak se o to nemám starat? Jsem vám jen na obtíž, jen vám dělám problémy. Beze mě by vám bylo líp."

Seskočila z linky a bolest nebolest se snažila co nejrychleji dostat do svého pokoje. Slzy ji stékaly po tvářích.

„Hope, vrať se. Hope."

Neposlouchala, jen se chtěla schovat a brečet. Proč zrovna ona musí mít takové neštěstí? Proč nemůže být normální? Proč ona zrovna? Lepší by bylo, kdyby už na světě nebyla...