Banshee

♦6.Díl♦

Hope se snažila myslet na něco jiného, než na to jak je ji nepříjemně, když tady je. Jako by cítila jeho mrazivý dech na šíji. Z ničeho nic její nohy zastavily a její mysl vypnula. Nemohla se pohnout, nemohla říct ani slovo, jen tak stála. Hlava se jí začala kolébat a mumlala si nesrozumitelná slova. Harry, který šel neustále za ní, jakmile zastavila, div do ní nenarazil. Měl nastražené smysly a poslouchal její dech, který se stával slabším jako by přestávala dýchat.

„Hej!" řekl podrážděně. Zaslechl její mumlání, ale nerozuměl ani slovu. Chytil ji za rameno a otočil si ji k sobě. Viděl její nepřítomný výraz, který byl tak prázdný. Jako by to byl jen obal a ona byla vevnitř prázdná.

„Mluv nahlas!" Zařval.

„Já vím, co děláš. Vím to, vím, co hledáš. Zabíjíš je, snažíš se to získat, ale ještě jsi nikoho takového nenašel. Já to vím, já vím koho máš hledat. Já vím, já to vím a ty nic nevíš. Já to vím." Z toho hlasu mu přejel mráz po zádech. Nebyl to hlas dívky, se kterou mluvil po tom, co se probudila. Tenhle mu připomínal hlas stařeny, které by chtěla zabíjet. Byl nasáknutý krví, zlem, strachem a beznadějí. Ani z jeho hlasu nešlo tolik hrůzy.

„Budeš dlouho hledat. Dlouho, dlouho! Potom bude pozdě! Tady nejsi v podsvětí, tady nemáš nad vším moc. Potom bude pozdě!" Dopověděla a zadívala se mu do očí, které byly zmatené jako nikdy předtím. Její mezitím celé zčernaly a ona se neudržela a spadla mu přímo do náruče.

„Co to kurva?!" Zařval a udělal to jediné, co ho napadlo. Podíval se jí do hlavy, zavřel oči a soustředil se.

Harry se objevil v tmavé chodbě, kde na zemi leželo několik znetvořených těl, které byly celé od krve. Chodba vypadala jako by to byl nějaký hotel. Neděsila ho ty těla, ale to že všechna těla jsou ženská.

„Pomoc, prosím!" uslyšel chraplavý hlas a ihned se otočil. Viděl mladou dívku, které nemohlo být víc jak dvanáct let. Natahovala k němu zakrvácenou ruku a dívala se mu zpříma do očí. Nenašel důvod, proč ji pomáhat. Hlavně proto že nevědě,l o co se tu sakra jedná. Dívka se zhluboka nadechovala jako by chtěla křičet, ale to už se jí nepodařilo, jelikož spatřila to největší zlo.

Čepel ostrého nože škrábala o zeď a tím vytvářela odporný zvuk. Harry se ihned otočil, aby viděl co se děje. Postava zahalená v černém plášti se k němu nebezpečně rychle blížila, ale proletěla okolo něj jako by tam nebyl. Vrhla se na onu nebohou dívku a podřezala jí hrdlo, ze kterého vyšel poslední výdech. Temná postava se otočila a mířila k němu.

Harry se vrátil zpátky do reality a podíval se na dívku ve své náruči.

„Co jsi zač?" zašeptal a schoval ji pramen blonďatých vlasů za ucho. Trochu se sehnul, aby si ji mohl přehodit přes rameno. Porovnal si její drobné tělo a šel s ní do obýváku, kde ji ne příliš jemně hodil na sedačku.

„Liame!" řekl klidně a byl si jistý, že ho slyší.

„Zase si mi vlezl do hlavy?! Nesnáším, když to děláš!"

„Nezajímá mě, co snášíš a co ne. Potřebuju, abys hned přišel ke mně domů."

„Neříkal jsi, že tam dnes nikoho nechceš?"

„Vím, co jsem říkal. Takže zvedni tu svou prdel a přijeď."

„Ano, pane!"

Hope měla ve své hlavě neuvěřitelný zmatek a nevěděla, co si počít. Viděla hororové útržky ve své hlavě a přála si, aby to všechno zmizelo. Strašně moc se chtěla probudit, ale jako by ji nějaké silné ruce drželi v téhle temnotě a nechtěli ji pustit.

Zatímco Hope vedla svůj boj proti svým vnitřním démonům, tak Harry chodil z místa na místo a čekal na Liama, který tu byl překvapivě brzo.

„Tak jsem tu. Co se děje?" Liam si sedl na konec pohovky a neodtrhl zrak od telefonu.

„Podívej se vedle sebe, vole!" Podrážděně si Harry promnul nos.

Liam se nezaujatě otočil a prohlédl si ležící Hope. Pro skenoval její tělo a následně prohlásil:

„Má hezkej zadek, ale co s tím?" Podíval se na Harryho s otázkami v očích.

„Všiml jsem si, že má hezkej zadek, ale kvůli tomu tady nejsi."

„Tak proč tu jsem?" Založil si ruce na hrudi a znovu se podíval na její spící tělo.

„Podívej se ji do hlavy."

„Ale-"

„Žádný ale, prostě to udělej."

Liam se s ním nechtěl hádat, tak ho poslechl a dřepnul si před ní. Hrábl svou velkou rukou do jejích vlasů a soustředil se. Viděl úplně to samé, co Harry. Věděl to, protože v oné vidině stál Harry vedle něj.

Když se vrátil zpět, o dva kroky se od ní vzdálil.

„Co to má sakra znamenat?"

„Nemám tušení."

„Počkej. Není to ten anděl?"

„Myslím, že ji někdo ovládl. Ale na ovládnutí anděla je potřeba hodně temné energie. Mojí energie, ale já si nepřipadal, že by mi někdo kradl sílu. Nebo že mi někdo něco ukradl."

„Hm a co ten křik? Mohl tě tím ošálit a tak ti vzít část tvojí energie."

„To mě nenapadlo. Ale co může vydávat takový zvuk?"

„Mohl bych to zjistit. Ale budu na to něco potřebovat?"

„Co?"

„Tvou pekelnou knihovnu. A abych se do podsvětí dostal, tak budu muset otevřít bránu. Nechce se mi až na Stonehenge."

„Fajn. Do zítra ať vím, co mám tady zkrotit."

„Ano, pane." Zasalutoval z legrace Liam a Harry nad ním mávl jen rukou. Teď zrovna na jeho vtípky nemá sebemenší náladu.

Luskl prsty a přímo před ním se otevřela pekelná brána.

„Konečně půjdu aspoň na chvíli domů." Zajásal Liam a vstoupil do brány, která se ihned potom zavřela.

Harry se otočil a zadíval se na Hope. Posadil se na křeslo, aby mohl pořádně přemýšlet, který z jeho nepřátel je tak hloupý, aby si s ním zahrával. To zabere celou noc. Pomyslel si a vyložil si nohy na stůl.

Ahojte.

Zase je díl pozdě, ale s tím už nic neudělám. Hodně mi pomohlo v nápadech povídání s mojí sestřenkou, která je skvělá spisovatelka. Doufám, že se zase takhle potkáme a pokecáme. ;)

Děkuji za všechno : )

Mějte se všichni krásně.