Banshee

♦53.Díl♦

Stála na příjezdové cestě a dívala se na ně odhodlaným pohledem. V ruce svírala nůž, který jí moc nepomůže, ale lepší než nic. Když jí Arawn viděl s nožem v ruce, musel se pousmát. Jeho muži netušili, před kým stojí. Mysleli si, že je to jen obyčejná holka.

„Myslíš, že mě tím nožíkem zastrašíš?" zasmál se pohrdavě Arawn.

„Kdo říká, že mám jen ten nůž?" Hope mu to oplatila stejným úsměvem. Arawn chtěl něco dodat, ale raději ne. Dal jen jednoduchý a přímý rozkaz.

„Chyťte ji."

Nejdříve pro ní šli jen dva muži, protože měli za to, že na to stačí. Ale to se spletli. Hope se nechce vzdát bez boje, protože její úkol ještě neskončil. Když se k ní přiblížili, neváhala a jednoho z nich bodla do břicha, druhého srazila k zemi a zlomila mu vaz. Byla úplně vyděšené, protože neměla absolutní ponětí, kde se to v ní vzalo. Nikdy se o takové věci nezajímala nebo nějak necvičila, tak co to je?

„Co to sakra?" Nemohla si ani dál zanadávat, protože se na ní vrhli další dva. Které i když ani netuší jak v pohodě přeprala.

Arawn z toho byl zmatený, ale nijak se nezapojoval. Nemohl uvěřit, že i když vypadala její předchozí hostitelka zuboženě, tak ona má pořád sílu. Pozoroval ji jak i bez nože dokáže všechny muže přemoci. Někteří muži se posbírali ze země a chtěli jít opět na ní. V Hope byla taková neskutečná zuřivost, že se neovládla a začala z plných plic křičet. Nikdo to nečekal, ani samo Hope nečekala, že by její křik mohl mít takovou sílu. Všichni postupně odpadli jako nic dokonce i Arawn. Z uších jim vytekla krev a Hope přestala křičet. Podlomila se jí kolena a ona se svalila na zem také. Zhluboka dýchala cítila se naprosto vyčerpaná. Nic není zadarmo ani její křik. Tím, že se hned přemístila do jiného těla v tom předešlém byla až moc dlouho.

Potřebovala se dostat zpátky na nohy, ale nepodařilo se jí to. Nohy ji moc neposlouchali, protože teď už byla až moc slabá. Kdyby se teď tady někdo z Harryho lidí objevil, neubránila se. Začala se plazit k jednomu z černých aut, do kterého se vyškrábala. Netušila kam pojede, nebo kde se schová. V tuhle chvíli neměla ani ponětí, co bude dělat. Tvář Mendiny matky se najednou oddělila od Hope a zase zpátky.

„Musím z toho těla ven!" řekla si sama pro sebe.

Ale nemohla se teď jen tak dostat ven, musí se někde schovat, dokud nenačerpá sílu. Hlavou ji probleskly různé obrazce cesty. Nevěděla o co se jedná, ale neměla jinou možnost. Neměla kam jinam jít, třeba jí chce někdo pomoci nebo přivést na smrt.

Cesta byla dlouhá, nepřipadalo jí jakoby touto cestou někdy jela. Ale je asi hodně věcí, které dělala a nepamatuje si je. Tohle už nebyl ani Londýn. Nikdy žádná budova, nebo vesnice. Všude jen les a cesta, kterou jela už nebyla ani pořádná cesta. Jen lesní cestička, které vede neznámo kam. Měla mírné obavy, ale stále jela dál. Okolo ní byl les, jediné světlo, byly světla jejího auta. Tmavé stromy, jako by tvořili dlouhý tunel. Všechno bylo tmavé skoro až děsivé. Jakoby se ani paprsek slunce nedostal přes stromy. Už byla sice tma, ale i za jasného dne by tomu tak bylo. Hope projela tímto přírodním tunelem ocitla se na louce. Les byl jen za ní a okolo celé louky.

Zastavila auto a rozhlédla se. Viděla jen něco díky světlu z auta, ale jinak nic.

„Co to má sakra být?" Moc nevěřila, že se dokáže udržet na nohou, tak raději zůstala v autě.

„Tady mě snad nenajdou."

Povzdechla si a opřela se o sedadlo. Zhasla světla v autě. Když byla úplná tma, začalo se jí v hlavě vybavovat několik vzpomínek. Snažila se myslet hlavně na dobré vzpomínky. I když jich zase tolik nebylo. Vzpomínala na to, jak žila než se objevila Amanda s Meredit.

Malá holčička seděla na své posteli a dívala se z okna. Viděla motýla, ptáčky a měla z toho mít radost. Jediné co cítila bylo to, že všichni tito tvorové brzy zemřou. Cítila smrt každou chvíli, měla pocit, když se čehokoliv dotkne, tak to zemře. Je to už dlouho, co jí matka nechala v zimě na schodišti domu. Myslela si, že je to její chyba, že nebyla poslušná, že provedla něco špatného. „Proč jí tam máma nechala? Vrátí se pro ni? A co její bratr, kterého milovala ze všech nejvíc?" to byli otázky, které už jí dávno nevrtaly hlavou. Už věděla, že jí opustili a nikdy se pro ní nevrátí. Dveře jejího pokoje se otevřeli a ona se ani nepodívala na toho, kdo je otevřel. Skoro nehnutě se dívala z okna. Dnes to byl poslední den, co je tady. Brzy si pro ní přijdou její nové matky. Nebyla šťastná, měla obavy. Budou to jen lidé, co se jí zbaví, až je přestane bavit? Co když jim ublíží, co když se neovládne a bude křičet?

„Hope, už je čas jít," byla to její nová matka Meredit. Hope se na ní konečně podívala a lehce přikývla. Meredit se usmála a počkala na ní až přijde blíž. Chytila jí za ruku a Hope projela zvláštní energie. Ihned se její ruky pustila a ustoupila o krok dál.

„Nechci vám ublížit." Hope zašeptala.

„Zlatíčko, mě neublížíš. Chyť mě za ruku," Meredit se na ní usmála. Hope se jí opatrně chytila a čekala, co se bude dít.

„Víš zlatíčko, na světě je spousta věcí, které nechtějí lidé vidět. Jsou tu i lidé, kteří vlastně ani lidé nejsou. A já vím, že ty jsi výjimečná jako nikdo na světě. Nemusíš se ničeho bát, když si to budeš přát, tak se bude svět bát tebe," usmála se na ní.

Při téhle vzpomínce stekla Hope slza po tváři. Tak strašně moc jí obě chybí. A tahle bolest nikdy nezmizí.