Banshee

♦28.Díl♦

Harry stál nehybně na místě a jeho pohled byl prázdný. Vypadalo to, jakoby opustil tento svět a odešel někam pryč.

„Harry? Slyšel jsi to?" Praštil do něj Liam, který se zde z nenadání objevil. Harryho však neslyšel. Pořád byl plně zabrán do svých myšlenek. Liam moc dobře věděl, o koho se jedná, tak mu bylo jasné, že kdyby nezasáhl, tak by nesl následky. Hlavou pokýval dvou svalnatým mužům, kteří se věnovali ženám, ale i tak dávali pozor na svého pána. Ihned pochopili, co se od nich žádá a následovali Liama k zadnímu vchodu klubu, co nejrychleji to šlo.

Harry chvíli po jejich odchodu vzpamatoval, a jeho oči se proměnili na tu nejrudější barvu, jakou ještě jeho oči neměly. Jeho hruď se těžce nadzvedávala a z jeho nosu vycházela pára. Všichni okolo věděli, že není dobré ho nějak dráždit, když je v takovém stavu. Harry uchopil židli a odhodil ji na druhý konec VIP místnosti. Netrvalo dlouho a on se proměnil v černý mrak a v momentě se ocitl v uličce za klubem. Nikdo z jeho lidí tu ještě nebyl a on se díval na scénu před sebou.

Hope byla natlačená na zeď a pro něj neznámý kluk ji přidržoval ruce nad hlavou. Svým zrakem viděl slzy, které Hope stékaly po jejích tvářích. On ji líbal po krku a Harry cítil, jak v něm roste zuřivost. V tom se najednou otevřeli dveře od klubu a Liam i s jeho lidmi vešli do uličky. Všimli si Harryho a postavili se k němu. Sebastian rámus zaregistroval a otočil se, Hope však ze svého sevření nepustil, i když se od něj snažila dostat. Byla už ale vyčerpaná, ale když viděla Harryho s Liamem, cítila mírnou úlevu, ale ne úplnou.

„Sorry hoši, tady už je obsazeno." A mrkl na ně se šibalským úsměvem. Liam už chtěl po něm vystartovat, ale Harryho zastavil. Najednou vypadal úplně klidně, jako by se nic nedělo.

„A nechceš se podělit?" Harry se usmál a oblízl si rty. Liam ani Hope udivením vytřeštily oči. Hope se zmocnila obrovská panika a začala sebou cloumat vší silou, co v ní ještě zbyla. Nechtěla ani pomyslet na to, co se za pár chvil stane.

„Hej brácho, nejdřív já, ale pak si ji klidně vezmi, ale bacha je divoká." Sebastian se s Harrym bavil jako by to byl jeho starý kamarád, zřejmě netušil, kdo před ním stojí. Hope se podívala na Harryho a zahleděli se přímo do očí. V jejich očích byla panika a nehorázný strach, ale v jeho očích byl klid.

„Harry?" Liam se na něj podíval a nechápal, o co mu jde. Harry se ironicky zasmál a přistoupil k Sebastiánovi a Hope ještě blíž. Stál přímo před nimi a natáhl ruku k Hope. Jeho úšklebek zmizel a tvářil se smrtelně vážně.

„Hope, pojď ke mně." Hope se na něj zděšeně podívala a pak střelila pohled na jeho ruku. Chtěla ji přijmout, protože z jeho pohledu cítila, že u něj bude v bezpečí. Sebastian však nesouhlasil.

„Hele, já ji viděl první! Najdi si svoji." Harry dal ruce v pěst.

„Nevíš, s kým mluvíš! Jestli chceš přežít dnešní noc, tak-" Liam se do toho vložil, ale Harry mu rukou naznačil, aby přestal.

Zadíval se na Sebastiana, který se posměšně usmíval, ale brzy ho smích přešel. Ruce, kterými držel Hope, ho přestaly poslouchat. Cítil nesnesitelné křeče a nemohl s nimi pohnout. Hope cítila, že se na jeho doteku něco změnilo a tak využil situace a vysmekla se mu. Harry natáhl ruku a ona ji bez váhání přijala. Chytila se jeho ruky, tak pevně, že ho to muselo určitě bolet. Schovala se za jeho záda a opřela se o něj. Tišila své vzlyky do jeho trička, ale jeho ruku nepouštěla. Ani on nevypadal, že by ji chtěl pustit.

Harry stále pokračoval ve své práci. Sebastian nemohl hnout rukama a Harry poslal do jeho noh další bolest jako by byl jeho loutka a on si s ním dělal, co chtěl. Vyděšeně vykřikl a padl na zem. Bolest byla nesnesitelná.

„Přestaň!" křičel, ale nikdo ho neposlouchal. Nikdo by se ani neodvážil mu pomoci. Nikdo se nechtěl postavit Harrymu, když je jako vzteklý pes. On si potřeboval vybít svou zlost, ale věděl, že to nemůže udělat tady a hlavně ne, když je tady Hope. Přestal se tímto lehkým mučením a podíval se na Liama a své muže.

„Víte, co máte dělat." Všichni jen souhlasně kývli a šli k Sebastianovi. Rychle se otočil k Hope a viděl stále v jejich očích hrůzu. Ta však na nic nečekala a objala ho. Byla mu nesmírně vděčná, že ji zachránil, i když v to vůbec nedoufala. Zavřela oči a přála si, aby už byla v bezpečí. Ten byl ze začátku sice zmatený, ale objal ji zpátky.

„Už jsem nedoufala, že přijdeš," zašeptala tak potichu, že by to normální člověk sotva slyšel, on to však slyšel. Taky nedoufal, že se něco takového stane. Není to jeho styl. Obvykle by jen přihlížel. Když však zakřičela jeho jméno a mu se vybavili dávno zapomenuté vzpomínky, tak měl takový nepříjemný pocit, který už pár století necítil.

Teď však cítil její slzy, jak se mu vsakují do trička, chytil ji ještě pevněji a i s ní se přemístil před její dům.

Hope otevřela oči a rozhlédla se, kde se ocitla.

„Jak jsi to udělal?"

Harry ji neodpověděl, jen ji pohladil po tváři, aby ji setřel ji slzy.

Ona ho znovu objala a užívala si teplo, které vycházelo z jeho těla. On ji však od sebe odtáhl a podíval se na ní. Bedlivě si jí prohlížel a doufal, že na ní neuvidí žádné zranění. Ona na něj jen civěla, co to vyvádí, když si ji prohlížel od hlavy až k patě.

„Harry?" Neposlouchal ji a dál si ji prohlížel. Všiml si jen, že na jejím zápěstí se začínají tvořit modřiny a zamračil se. Taktéž si všiml její rozepnuté košile, ale nechtěl na to myslet.

„Jsem v pořádku, Harry. Fyzicky aspoň ano."

„Jsi si jistá? Neublížil ti nějak?"

„Ne, ale kdybys přišel o chvilku později..." Její hlas se vytratil a on ji znovu objal, za což mu byla vděčná.

„Děkuji." Zašeptala, ale ho nepouštěla. Stáli tam v objetí ještě další dlouhou chvíli.