Banshee

♦25.Díl♦

Autobus, který jezdí od školy Hope, bohužel do ulice, kde bydlí, nejezdí. A protože jí dnes do školy vezla Amanda, tak musela skoro dva kilometry domů pěšky. Ani jí to moc nepřekáželo, měla dobrou náladu a přemýšlela, co si večer obleče. Z počátku se jí jejich milé chování zdálo nějaké divné, ale asi chtěli být jen přátelští, no ne? Ale i tak v sobě měla zlý pocit, na který však nechtěla myslet. Pokračovala dál v cestě, když vedle ní zastavilo auto. Nechtěla si ho všímat a jít dál, jenže hlas, který moc dobře znala.

„Ahoj, krásko." Harry vykouknul z okýnka a usmál se na ní.

„Ahoj Harry," protočila očima a překřížila si ruce na hrudi.

„Nevypadáš nadšeně, ale měla bys, vidíš přece mě, no ne?" zářivě se na ní zazubil.

„Hele, dnes mám dobrou náladu, tak mi ji prosím nezkaz." Rozešla se dál, ale Harry ji následoval.

„Nebuď taková, chci ti jen nabídnout odvoz. Do naší ulice je to ještě pěkná dálka a vypadá to, že bude pršet." Jakmile to dořekl, nad jejich hlavami se ozval hrom. Cítila vítr, který ji nahnal husí kůži. Hlavně když měla jen sukni. Hope sebou leknutím trhla a koukla se k nebi. Nesnáší bouřky, ale s Harrym se jí taky zrovna moc nechtělo.

„Tak?" Harry na ní naléhal. Už byla rozhodnutá, ho poslat pryč, když v tom na ní spadlo pár kapek.

„Fajn," oběhla auto a sedla si na místo spolujezdce. Upravila si svou sukni, aby co nejvíc zakryla své nohy. Auto se rozjelo a Harry se cítil nad míru spokojeně.

„Tak, kde jsi byla?"

„Nemusím se spolu bavit."

„Nemusíme, ale já chci. Můžeš být trochu milejší, když jsem zachránil tvůj sexy zadek, před bouřkou, no ne?" Zamračeně se na ní podíval a zlost v něm začala stoupat. Proč je ta holka tak tvrdohlavá? Tak nedostupná? Co by jiné daly za to, že by mohly být s ním. Se samotným vládcem pekla, ale ona?! Začíná ho opravdu štvát.

„Byla jsem ve škole, Harry." Tak strašně rád slyší jeho jméno z jejích úst, ale raději by slyšel něco jiného.

„Hm, zajímavé. Takže dnes večer máš určitě volno, tak tě dnes vezmu KONEČNĚ na tu večeři. Námitky nepřijímám."

„Oh, Harry. Ty jsi tak galantní." Hope se ironicky chytla za srdce.

„Věděl bych o jiné příležitosti, kdy by si volala Oh, Harry." Drze na ni mrknul a ruku položil na její holé koleno. Hope ji samozřejmě ihned sundala, i když musí přiznat, že jeho dotyk pro ní nebyl nepříjemný, právě naopak. Možná ji tam mohl nechat, ať ji tam vrátí. Jakmile si Hope uvědomila, nad čím to přemýšlí, ihned si v duchu nafackovala.

„Já vždycky, takže v osm buď připravená a vezmi si ty rudé šaty, co jsi měla, když jsi byla v restauraci s tím idiotem. I když si věděla, že na večeři jdeme spolu!"

„Přestaň ho urážet!"

„Nějak moc ho bráníš, nezdá se ti?" Tenhle její přístup se mu vůbec nelíbil.

„Po tom ti nic není. Ale když už jsme u toho, aby si neudělal zase nějakou scénu, bez rozumného důvodu. Můžu tě odmítnout hned. Dnes už něco mám."

„A co?!" Její odpověď ho zajímala.

„Po tom ti nic není!" Vykřikla víc, než chtěla.

„To teda je! Protože si nepřeji, aby ses-" oplatil ji to stejně nahlas.

„Mluvíš jako šílenec, Harry! Hele, stalo se pár věcí, chápu, ale mezi námi nic nebude, možná tak tří metrová mezera. Takže už to vzdej!"

Nad tímto jejím výrokem se hlasitě rozesmál, tak intenzivně se smál, že se mu v koutku oka vytvořila malá slza. Hope nechápala jeho reakci a tak se na něj jen mračila. Už byli v ulici, kde oba bydleli, tak jen čekala, až Harry zastaví. Zastavil před jejím domem a přestal se smát.Hope chtěla hned vystoupit a poslat ho do háje. Jenže dveře byli zamčené.

„Můžeš laskavě otevřít ty dveře."

„Já to nevzdám, dokud nedostanu, to co chci. I kdybych měl zabít každého chlapa, který ti bude co jen nablízku."

„Ty jsi normální psychopat! Vždyť mě ani neznáš, nevíš-" nenechal jí doříct a chytil ji za zátylek a dal ji tvrdý polibek na rty. Hope úplně zkameněla a jako by si její mozek vzal na pár sekund dovolenou. Nemohla se ani jen pohnout, natož tak dýchat. Než se vzpamatovala, tak se Harry odtáhl s vítězným úsměvem a oblíznul si rty.

„Uvidíme se, zlato. A nemáš zač." Znovu na ní mrk a ona se na něj jen z hrůzou civěla. Roztřeseně a co nejrychleji otevřela dveře a slyšela Harryho smích. Postavila se na svoje roztřesené nohy a trochu zavrávorala. Neotáčela se, i když věděla, že ji pozoruje. V kabelce vyhrabala klíče a odemknula. Dveře za sebou zabouchla a svezla se po nich na zem. Až uslyšela, že auto od jejího domu odjelo, tak teprve v tu chvíli si pořádně oddechla. Co to sakra bylo?!

V hlavě ji šlo milion otázek a ruka ji sama os sebe vyletěla ke rtům. Její rty byly horké, stejně tak její tváře. Pořád ji nijak nedocházelo, co se to stalo. Ale pak ji to všechno začalo docházet, tak šok vystřídal vztek. Jak si vůbec mohl dovolit ji políbit? Použila také několik nepěkných nadávek a vztekem se jí ježily vlasy na hlavě. Zvedla se ze země a šla do kuchyně, kde slyšela Amandu s Meredit.

„Ahoj, zlato. Jak bylo ve škole." Amanda se jí hned zeptala. Hope se nadechla, že jim nejdříve poví, co se stalo v autě, ale raději uvážila, že si to nechá pro sebe.

„Proč jsi tak rudá?" Meredit si ihned všimla jejího vzhledu.

„Ehm...spěchala jsem, venku je bouřka.

„Aha, tak povídej, jak bylo?"

„Na první den to bylo v pohodě. No a spolužáci mě pozvali dnes večer ven, tak jsem chtěla, jestli bychom tu večeři nemohly nechat na jindy?" Mile se usmála a čekala na odpověď.

„To víš, že můžeme. Necháme to na jindy, jen běž s kamarády. Jsem za tebe tak ráda." Amanda Hope objala a byla velmi spokojená. Přeje si pro svou dceru, co nejnormálnější život.

„A spoléhám na to, že mi pomůžete vybrat, co na sebe, platí?"

Amanda i s Meredit ihned přikývly a vydaly se společně Hope do jejího pokoje.