Banshee

♦15.Díl♦

Hope stála před jednou z nejluxusnějších restaurací v Londýně. Znechuceně si odfrkla a rozhlédla se. Čekala na tu ženu, která jí bude dělat něco jako garde. Tušila, že už tu stojí tak patnáct minut. Meredit s Amandou ji tu pouze vyhodily, protože měly něco zařídit, ale už ji neřekly co. Je pravda, že má v sobě zlost, za tu drzost, ale je taky zvědavá. Jestli se moc změnili a jestli si vůbec pamatují, jak jejich dcera vypadá.

„Omlouvám se, slečno Overton. Je těžké se sem dostat."

„Jmenuji se Levett! A pojďme, ať už to mám za sebou."

„Bude to skvělé, Vaši rodiče se na Vás velmi těší."

„Tak to jsou asi jediní."

Žena se na ní jen nepěkně zatvářila, ale raději to dál nekomentovala. Hope se zhluboka nadechla a vešla za ní do restaurace. Ihned si všimla obrovského křišťálového lustru, který byl opravdu nádherný.

„Dobrý den, mohu vám nějak pomoci." Přiběhla k nim mladá číšnice, která se na Hopin vkus až moc usmívala.

„Dobrý den, máme tu schůzku s panem a paní Overton."

„Ah, ano. Následujte mě prosím."

Když slyšela tohle jméno jako by byla ještě veselejší. Hope si až teď všimla, že restaurace rozdělena na dvě části. Druhá byla zřejmě VIP, do které právě mířily. Hope jak vycházela ten schod, který rozděloval restauraci, už viděla u stolů starší muže, kteří jedli svůj oběd. I páry kde muž byl šedivý a žena skoro stejně stará jako ona. Snobové v celé své kráse. Číšnice je vedla ke stolu, který se nacházel u okna, byli vidět lidé, kteří procházeli okolo restaurace a kochali se krásou luxusního místa. Někteří jen mohli snít o tom, že by v téhle budově mohli jíst. U stolu seděla žena perfektně upravená v tmavém kostýmku a usmívala se na muže, který ji něco vášnivě vyprávěl a na sobě měl drahý oblek s kravatou, která ladila s rudým šálem na ženině krku. Poznala je, za těch několik let se skoro nezměnili. Žena pořád stejně krásná jako na fotografii, která se k ní dostala, když byla v dětském domově. Hope se zamračila a poslušně šla za ženou ke svým rodičům, kteří je do teď ještě nezaregistrovali.

„Pan a paní Overton?" Paní Mour se sladce usmála, a kdyby mohla, líbala by jim nohy. Pomyslela si Hope.

Oba se ihned otočili, široce se usmáli a postavili se. Nevšímali si ženy, která na ně promluvila, byli jen zaujati Hope. Nebyla to už malá holčička, byla to mladá žena, která vyrostla do krásy. Co jiného taky čekat, když je pravá banshee.

„Hope," zašeptala Vivienne a vrhla se Hope okolo krku. Ta stála jako socha a nevěděla, co má dělat. Tohle rozhodně nečekala. Nečekala, že se jí vrhne okolo krku. Měla v plánu přijít, naházet co nejrychleji do sebe jídlo, odejít a už je nikdy nevidět. Odtáhla se od ní a podívala se jí do očí. Vivienniné oči zářili štěstím a utřela si imaginární slzy. Alexander se na ní pouze usmál a propaloval ji zeleným pohledem. Měl stejné oči jako Hope a ona se na něj jen vyděšeně podívala.

„Jsme tak rádi, že tě vidíme. Prosím posaďte se." Vivienne skoro zazpívala a chtěla Hope pohladit po tváři, ale ta se jakoby vzpamatovala a ucukla sebou. Vivienne se zarazila, ale nedala na sobě nic znát. Hope se cítí zvláštně v jejich přítomnosti, je nervózní a chce co nejdřív odejít i když neřekla ještě ani slovo. Všichni čtyři se posadili a podívali se na sebe.

„Doneste prosím ještě jednu flašku vína," poručila Vivienne číšnici, která ihned odběhla.

„Tak co máme podepsat, abychom si Hope mohli okamžitě odvést." Vyhrkl Alexander na pané Moure, která se pouze usmála. COŽE?! Hope okamžitě střelila pohled na ženu a nepříjemně si poposedla na židli.