Banshee

♦30.Díl♦

O 2 dny později...

Hope celý víkend zůstala v pokoji a s nikým se moc nebavila, hlavně proto, že si chtěla utřídit své myšlenky. Amanda s Meredit se ji vyptávaly, co se děje, že je jak tělo bez duše, ale žádné odpovědi se nedočkaly. Nemluvila s nimi jen ležela v posteli a snědla trochu jídla, co ji donesly. Nebylo ji vnitřně dobře a navíc neměla sílu se s tím někomu svěřovat. Oblečení, co měla v pátek na sobě, vyhodila do koše, aby ani jedna z jejích matek nenašla a vyptávala se ještě víc. Dnes je však pondělí a ona musí do školy. Vůbec se jí nechce, protože je jí jasné, že to bude vědět celá škola, co se b pátek stalo. Hlavně má strach, že potká Sebastiana a on se znovu o něco pokusí. Měla žaludek úplně na vodě a tak si jen vyčistila zuby, oblékla se, řekla ahoj a odešla z domu. Škola je odsud pěkně daleko, i když by ráda šla pěšky a utřídila si trochu myšlenky, i když se jí to nedařilo celý víkend, musela se přemoci a jít na zastávku autobusu, jinak by nestihla školu.

...

Jakmile vstoupila do školy a vydala se ke své skříňce, tak cítila na sobě pohledy všech přítomných. Když se na některé ohlédla, tak neviděla posměšné výrazy spíš...vyděšené. Nechápala to, myslela si, že se jí budou posmívat, že budou mít nemístné narážky, ale nestalo se tak. Když si ze své skříňky vzala vše potřebné a chtěla jít do třídy, všichni jakoby se jí báli. Odstupovali ji z cesty, nikdy se na ní přímo nepodívali a šeptali si mezi sebou, Ale jak se na ně podívala i hned ztichli. Nechápala, absolutně nechápala, co se tady děje. I když věděla, že to bude krajně nepříjemné, tak se snažila najít Elenu nebo někoho z její skupiny. Procházela školu a snažila se je najít, což se jí nakonec povedlo. Našla Elenu, jak stojí u skříňky a píše zběsile něco do telefonu.

„Eleno!" zakřičela Hope z konce chodby. Když ji Elena v davu našla, náhle zbledla. Rozhlížela se kolem, kam by mohla zmizet. Vydala se dál chodbou a doufala, že se Hope ztratí. Ta ji však pronásledovala až do dívčí šatny, kde už nebylo úniku.

„Eleno?" Hope se ji opatrně zeptala, když k ní Elena stála zády a čelem se opírala o zeď. Elena ji však neodpověděla, ani se snad nehnula.

„Eleno? Co se děje?" Hope se k ní přiblížila a položila ji ruku na rameno. Ta sebou okamžitě trhla a odskočila od ní co nejdál, jak jen to šlo. Hope v její tváři viděla zděšení a mnoho slz.

„Běž ode mě, nedotýkej se mě! Běž pryč!" hystericky na ní křičela a držela se za hlavu. Hope byla zmatenější ještě víc.

„Cože? Co jsem udělala? Já myslela, že jsme kamarádky."

„Já-já nemůžu. Nemluv se mnou, nechoď za mnou, já nechci skončit jako Sebastian! Nechci!" Při vyslovení jeho jména, se jí sevřel žaludek.

„Jako Sebastian? Co se mu stalo? Kde je? O čem to mluvíš?"

„Viděla jsi ty jeho oči? Jsou šílené, on je šílenec, všechny nás zabije. Zabije nás, zabije." Chytila si vlasy a trhala si je.

„O kom to mluvíš?"

„Nesmím o tom mluvit, nesmím. Zakázal mi to a on se musí poslouchat. Zakázal a já musím poslouchat. Musím, musím. MUSÍM!" poslední slovo zakřičela a v jejích očích bylo vidět šílenství. Čisté šílenství, Hope se cítila nesvá hlavně, když se potom začala smát jako naprostý blázen. Nechtěla ji ještě víc rozrušit než je, chtěla ji nějak uklidnit, když v to do šatny vletěl Martin a viděl Elenu v žalostném stavu. Běžel k ní a snažil se ji uklidnit. Hope pochopila, že tenhle její stav může ona a tak urychleně odešla. Šla na dívčí záchod a doufala, že tam nikdo nebude a zadařilo se. Opřela se o umyvadlo a podívala se do zrcadla. Co se to teď sakra stalo? Co se stalo v ten večer jim? Co je se Sebastianem? Hlavou ji létalo milion myšlenek a ona nevěděla, na kterou se soustředit dřív. Jedno však věděla jistě, dnes školu určitě nezvládne. Ještě si opláchla ruce studnou vodou, protože byla značně nervózní.

Když vešla na chodbu, už bylo všude ticho, hodina zřejmě už začala. Tak se rychle vydala ven ze školy. Věděla, že domů nepůjde, byl by totiž další výslech, proč není ve škole a toho se chtěla ušetřit. Tak se vydala do centra. Nevěděla však, že ji někdo sleduje.

„Odešla ze školy, Liame." Znělo hlášení Marca, které předával Liamovi. Jekoliž Hope sleduje už od samého začátku, tak doufal, že když bude ve škole, tak si bude moct dát chvilku pauzu, ale tato slečna mu vždy dokáže znepříjemnit život.

„Sleduj ji a neztrať ji, zase. A dávej na ni pozor, však víš proč." Marco jen protočil očima a jel pomalu autem za ní. Viděl, jak míří do centra města a jelikož na tohle má asi nějaký vyvinutý nosánek, musí říct někomu o pomoc. Jediná kdo ho napadl, byla Beatrice, i když z ní měl značný respekt, tak neměl moc na výběr.

„Myslel jsi na mě?" ozvalo se mu blízko ucha a on sebou trhl.

„Kurva! Kolikrát jsem ti říkal, abys to nedělala!"

„Nebuď bručoun, vím, že jsem ti chyběla." Slizce se na něj usmála.

„Ne, ale to je jedno. Potřebuju, abys sledovala tu holku, co ji šéf chce."

„Tu bych chtěla i já, andělé jsou vzácní. Utrhnout křidýlka, nádherný to pocit." Zasnila se.

„Jo jo, jasný. Jen potřebuju, abys ji sledovala, na to sledování je docela citlivá. Jsem docela velkej chlap, takže by mě hned poznala. Takže ji sleduj."

„Proč bych to dělala, je to tvoje práce, tak si to udělej sám, já mám lepší věci na práci, tenhle svět se mi líbí čím dál tím víc."

„Dělej, nebo to řeknu Liamovi a ten si to s tebou vyřídí. Na víc mi to dlužíš!" Při zmínce Liam ji úsměv klesl, ví moc dobře čeho je schopný.

„Fajn. Tím jsme si kvit, a teď mi zmiz z očí, já ti dám vědět."

Naštvaně zafuněla a v davu našla Hope, která se procházela ulicemi a dívala se do výloh. Napadlo ji, že by mohla jít nakupovat. Ale však ji zaujalo něco jiného, v okně jedné luxusní restaurace. Viděla Harryho s nějakou ženou, která seděla blízko něj. Bradu měl opřenou o ruce a mluvil s ní. Pak se ale natáhl a políbil ji. Hope se zarazila, netušila proč, ale zabolelo jí to.