Banshee

♦58.Díl♦

Mohutný a velice silný křik se postupně dostával z lesa až do širokého okolí. Hope se konečně cítila dobře. Jako by vypustila dlouho zadržovanou páru a nehorázný vztek. Křik postupoval jako ničivá vlna. Probrala k životu mnoho nadpřirozených bytostí, které už dávno neměli na Zemi být. 

Po chvilce se dostal až do Londýna. Až k němu. Ten se zrovna chystal zpátky do svého domu, kde už na něj čekalo mnoho lidí. Křik ho svalil na zem hned jak vstoupil do místnosti, kde byli všichni jeho věrní, na které se mohl spolehnout. Ale nebyl jediný, kdo křiku podlehl. Vypadalo to jako by někdo luskl prstem a čtyřicet lidí se svalilo na zem jako nic. Ukrutná bolest, černá krev z uší a bezvědomí. Nikdo tohle nečekal. I kdyby, nikde by nebylo možné se před křikem Banhsee schovat. 

Hope přestala křičet a zhluboka dýchala. Cítila se úplně omámená svou mocí. Na tváři se jí usadil velice spokojený úsměv. Ale musela, co nejdříve vzpamatovat.

Musí se, co nejdřív dostat do Londýna. Ale jak? Auto kterým přijela už tu není. Pak si vzpomněla na ty dva, které vyřídila. Zkusila toho blíž, ze kterého už zbyla jen prázdná schránka. Prohledala ho, aby našla nějaký telefon. Při jejím štěstí, nic. Bude muset prohledat i toho druhého, jenže ho v lese musí nejdřív najít. Pod nos si zanadávala a vydala se do lesa.

Mezi tím v Londýně se Harry dostával k sobě a sním i par démonu. Nejdřív se rozhlédl po místnosti, viděl několik svých lidí, ve kterých už nebyl život. Zamračil se a pomalu se postavil. V hlavě mu dunělo jak nikdy. Jako ďábel nikdy nezažil obyčejnou lidskou kocovinu, ale měl představu, že asi tak nějak to vypadá. Zjistil také, že i mu z ucha vytekla krev, černá jako uhel. Byl vzteky bez sebe. Jediné, co teď chtěl bylo, aby do rukou dostal tu neskutečnou mrchu, která mu znepříjemňuje pobyt na Zemi. Jen kvůli tomu, aby ji mohl mučit by se vrátil do pekla. Shodil na zem stolek, na kterém už teď byla rozbitá váza. 

„Já tu mrchu zabiju, přísahám na svůj pekelný oheň! Jak já ji nenávidím!"

Vztek v něm narůstal každou vteřinou až i on pořádně zařval svým démonickým hlasem. Liam už byl také při vědomí a zamyslel se. Cítil ve vzduchu takové podivné napětí a smrt. Smrt nebyla nic výjimečného, hlavně pro to, že na zemi se válelo několik jeho mrtvých bratrů. Ale neměl z dnešní noci vůbec dobrý pocit. A nepomáhal mu v tom ani Harryho příšerný řev. 

Harryho řev se dostal i do tajemného lesa, kde Hope hledala mrtvého muže. Mrtvé duše byli okolo ní a ona se snažila všechny ignorovat. I když je viděla i slyšela. Slyšela jejich vzlyky, jejich nářky. I chabé pokusy jí vyděsit. Kdyby jen viděli do její hlavy, tak by je nějaké strašení přešlo. 

Právě Harryho řev všechny duše vyděsil. Rozutekli se někam pryč a Hope tam zůstala úplně sama. Možná to bylo ještě děsivější než, když tam s ní byli. Leckdo by vzal nohy na ramena a pelášil odtud. Netrvalo jí dlouho a zahlédla plazícího se muže a mířil hlouběji do lesa. Měl v sobě zabodnutou větev a i ve tmě byla vidět jeho černá krev, kterou za sebou nechával. Pro ní nebyl problém ho dostat. Zamyslela se, jestli ho nechat žít, ale potom si vzpomněla, co je zač. Kolik životů a duší zničil nejen tady na Zemi, ale i v pekle. Nechtěla poslouchat žádné jeho řeči, měla takový pocit, že si jí dokonce nevšiml. Ale slitovala se nad ním a vyřídila ho rychle, aby netrpěl. Dostala se k němu a zlomila mu vaz. Celým tichým lesem se ozvalo křupnutí jako kdyby zlomila silnou větev. Naběhla jí husí kůže z toho nepříjemného zvuku. Prohledala ho a modlila se, aby u sebe měl ten telefon. Sláva našla ho hned, ale bez signálu, jak překvapivé. Nechala ho tam a šla z lesa ven. Doufala v to, že na louce signál bude a ona se snad, co nejdřív odsud dostane.

Na louce bylo světlo od úplňku, který všechno perfektně osvětloval, ale přece jen tu bylo něco jinak. Podivuhodné ticho. Jako ticho před bouří. Takové ticho obvykle značí, něco příšerného Také z toho neměla dobrý pocit, ale víc se nad tím nezamýšlela. Dostala se do jeho telefonu a prohlédla si kontakty. Samozřejmě viděla i Harryho jméno, ale přece nebude volat mu. Určitě by z toho nebyl nadšený. Nad tou myšlenkou se lehce pousmála. Ale zaujalo jí jiné jméno. Liam. 

Volat mu nemohla, to by hned její lest prohlédl. Napsala mu zprávu a čekala. Reakce přišla hned.

Už jedu.

Stálo ve zprávě stručně. Nezbývalo ji nic jiného, než jen čekat. Sedla si na kraj lesa a opřela se o strom. Zavřela oči a vybavilo se jí snad všechno hrozného, co kdy provedla. Měla by cítit lítost, vinu. Ale nic takového necítila. Cítila vcelku příjemný pocit, což bylo podivné. Nedokázala ho ani sobě pořádně popsat. Možná to byla trocha radosti, hrdosti a a trochu domýšlivosti? Nechápala to. Mělo by ji zžírat svědomí, měla by se cítit provinile, měla by sama sebou pohrdat. Ale ona nic necítila byla to zrůda. Věděla to!

Trvalo pár hodin, než se Liam dostal na místo. Pořád ho trápil pocit, že tu nemá být, že se tu dnes určitě něco semele. Vystoupil z auta a šel k jezeru. Viděl jen slabý oheň. Hope si nevšiml, ale ona si všimla jeho. Hlavně proto, že ho ucítila. Pozorovala ho jako predátor, který pozoruje svou kořist. Zajímalo jí, proč přijel sám?  Vydala se za ním a šla tak potichu, že ani ona sama své kroky neslyšela.

Jakmile Liam přišel k ohni a všiml si mrtvého těla, dech se mu zasekl v krku. Po celém těle mu naskočila husí kůže. Za krkem cítil ledový dech. Jakoby mu za zády stála samotná smrt. Jako démon by se smrti neměl bát, ale věděl, že tahle smrt ho nepošle do pekla, ale úplně ho zničí. Pomalu se otočil a viděl ji za sebou. Ani ve snu by ho nenapadlo, že je to ona. 

„Hope!" zašeptal.

Ta se na něj usmála tak, že by se i samotný ďábel zatřásl.

„Dnes v noci to všechno skončí. A ty jsi další na řadě!" 

Řekla, až moc klidným hlasem. Nečekala na jeho reakci a vrhla se na něj. Liam se snažil s ní bojovat, ale neměl vůbec žádnou šanci. Vytáhl na ní i dýku, kterou měl u sebe, ale bylo mu to k ničemu. I když v ruce neměla žádnou zbraň, tak se jí podařilo Liama skolit na zem. Dýka letěla neznámo kam. Nemohl se skoro hýbat a ona stála nad ním. Dýchal rychle a nevěděl, co teď má čekat. Snažil se bránit, ale marně. Levou nohou mu stoupla na paži a sehnula se k němu blíž. Prudce mu vrazila pravou ruku do hrudi. Bylo slyšet jen prasknutí žeber a Liam se svíjel bolestí. Ani nemrkla jakou rychlostí mu vytrhla srdce z hrudi. Černě a suché srdce. Z Liama okamžitě vyprchal všechen život. 

Pořádně si prohlédla srdce, které držela v ruce. Bylo podobné lidskému, ale určitě nebylo. Silně ho sevřela v ruce až ho rozdrolila jako suché listí. 

„Já už nemám ani to suché srdce!"

Promluvila do prázdna, vzala mu klíče od auta a překročila Liamovo tělo bez náznaku jakékoliv lítosti. Vydala se k autu, když šlápla na tu jeho dýku, která mu byla k ničemu. Sebrala jí a vzala si jí. Třeba se já bude hodit. Teď myslí jen na to, co bude až se dostane do Londýna.

Má důležitý úkol, který se nemůže odložit. Dnes v noci to všechno skončí.