Banshee

♦9.Díl♦

 O měsíc později...

Harry byl celý měsíc zaměstnaný svými starostmi a hlavně hledáním banshee. Což se mu moc nedařilo, i když vyslal jedny nejlepších lovců ve svých řadách. Zároveň si dávala pozor na anděla, který bydlí nedaleko něj. Andělé se moc dlouho na zemi nezdržují, tak aby mu neuletěla. Když jí nemůže hlídat on, tak to dělá někdo jiný. Zrovna seděl ve své kanceláři v centru Londýna a staral se o svou práci. Byl do ní tak zabraný, že když mu zazvonil telefon, trhl sebou a jeho očí zrudli.

„Co je?"

„Máme ji." Tohle krátké prohlášení chtěl už tak dlouho slyšet.

„Okamžitě ji dostaňte do Londýna."

Poručil a zavěsil. Povolil si svou rudou kravatu a usmál se. Jeden problém je vyřešený. Teď zbývá jen najít jeho knihu. Neustále přemýšlí, kdo byl tak odvážný, aby se vloupal do jeho knihovny a co bylo tak důležitého v této knize. Byla to pouze kniha legend, které jsou k ničemu. Chápal by, kdyby vzali knihu, která říká jak ho zabít, nebo kniha kouzel, ale proč tuhle?

Mobil se rozzvonil znovu.

„Ano?"

„Pane, ztratili jsme ji." Poznal Adama, který měl hlídat Hope.

„Jak ztratili?" Postavil se ze židle a přešel k velkému oknu.

„Já nevím. Sledovali jsme ji a zřejmě si nás všimla. Vešla do jednoho obchodu, ale ven už nevyšla."

„Máte na to hodinu, abyste ji znovu našli! A přiveďte mi ji. Jinak-"

„Spolehněte se!"

Z Adama byl poznat strach. Raději zavěsil, aby mu nemusel čelit, i když jen přes telefon.

„Musíme ji najít, jinak nám urve hlavu." Otočil se na Eda, který jen souhlasně kývl.

„Nechápu, proč ji chce? Je dobrá v posteli? Nebo protože je tu nová?"

„Údajně je to anděl. A ti tu zas tak často nebývají. Chce využít situace."

Ed jen pokrčil rameny a vydali se jí hledat. Chtěli ji za čarodějnicí, aby ji našla.

„Adame! Támhle je!" Ed do něj strčil, aby se podíval tím směrem.

„Máme ji chytit."

„Tak dělej. Už nás viděla." Oba se rozběhli za Hope.

Ta si naivně myslela, že je setřásla, ale ne. Celý měsíc se cítila zvláštně jako by ji někdo sledoval a to se jí dnes potvrdilo. Během posledního měsíce nastoupila do školy, začala brát nové ovládající léky, které jsem mnohem silnější než ty předtím. Ale fungují za což je ráda. Aspoň už se neobjevuje vedle mrtvol, jak tomu bylo ještě nedávno. I policie si toho začala všímat. Hlavně proto, že ji vedle mrtvoly našli ležet. Dnes ráno je sobota a tak se chtěla jít podívat na nějaké dekorace do pokoje, ale Amanda a Meredit nemajá čas, tak se vydala nakupovat sama. Jakmile se dostala do centra, zase se jí zmocnil ten pocit, že ji někdo sleduje. Ohlížela se neustále, až nakonec viděla ty, co jí sledovali. Vytáhla svůj telefon a volala Amandě.

„Copak se děje Hope?" Amanda to zvedla okamžitě.

„Amando. Měla jsem pravdu! Někdo mě sleduje!"

„Hope...už jsme o tom mluvily-"

„Ne, já to myslím vážně. Viděla jsem je. Jdou pořád za mnou."

„O čem to-? Hope, okamžitě se jim ztrať z dohledu. Okamžitě!" Vykřikla Amanda.

„Ale já nevím kam. Je tu sice hodně lidí, ale oni jsou pořád za mnou."

„Dobře, jsi teď v centru?"

„Ano."

„Je tam knihkupectví u Tarry, že?"

„Jo, dívám se na něj."

„Dobře, tak tam běž. Meredit už volá Mitchelovi, patří mu ten obchod. Pomůže ti."

„Děkuji."

Hope se rychle dostala do knihkupectví, kde za pultem stál mladý muž, který telefonoval.

„Je tady." Řekl a zavěsil.

„Jsi Hope, že ano?" Zeptal se celkem vyděšeně.

„An-ano."

„Dobře, pojď se mnou." Usmál se a ukázal na dveře, které vedli do zadní části obchodu.

„Tyhle dveře vedou do uličky, dál už ti nepomůžu."

„I tak děkuji."

Hope vyšla do tmavé uličky a vydala se pryč. Srdce ji stále bilo jako o závod. Věděla, že se jich zbavila, ale stejně měla takový zlý pocit, že si ji najdou. Což se i stalo. Znovu je zahlédla. Dva svalnaté muže, kteří se rozběhli jejím směrem. Nečekala ani vteřinu a rozběhla se od nich pryč. Kličkovala mezi lidmi, aby se jich zbavila, ale pořád za ní byli. Zaběhla do jedné z tmavých uliček a schovala se za popelnici.

„P-prosím, co po mně chcete?" Uslyšela slabý dívčí hlas. Ještě víc se skrčila, aby ji nikdo neviděl. Byli tu čtyři muži a dívka, která svázaná seděla na zemi.

„Prosím, neubližujte mi."

„Neboj se zlatíčko, zatím tě nezabijeme. Náš pán tě chce vidět. Pak se uvidí, co s tebou udělá." Při hlasu jedno z nich se Hope zvedl žaludek. Raději se zhluboka nadechla a v tom to ucítila. To nebude jen tak obyčejná dívka. Pořádně se na ní zadívala a poznala ji. Jackie! Další banshee, už se potkaly.

Ta už neměla, co říct jen se pomalu rozhlédla po tmavé uličce a nevnímala oplzlé řeči těchto mužů. Hope musela něco udělat. Nemohla ji nechat zemřít, nemohla. Je to její sestra. Co se schopností týče. Muži vypadali, že ji chtějí odvést, ale Hope vyskočila zpoza popelnic.

„Hej, co tu děláš?" Zařval jeden muž, který si ji všiml.

„Jackie, křič!" Zakřičela na ní. Věděla, pokud jsou tito muži lidé, nepřežijí to. Jackie Hope okamžitě poznala a poslechla ji. Hope si zakryla uši, ale věděla, že jí to nepomůže. Jackie se zhluboka nadechla a začala z plných plic křičet. Její křik nebyl zdaleka tak silný jako křik Hope. Ale zabralo to! Muži leželi na zemi a z uší jim tekla krev. Hope na tom nebyla jinak, ale neměla čas tohle řešit. Jackie se svalila na zem a zhluboka dýchala.

„Jackie!" Vykřikla a běžela za ní. Rozvázala ji ruce i nohy a pomohla ji vstát. Přehodila si její paži přes ramena a táhla ji pryč z téhle ulice.

„Jak-jak jsi mě našla?" Zašeptala Jackie a usmála se na svou kamarádku.

„Nevím. Táhlo mě to k tobě."

Jackie se jen usmála a Hope objala.

OMLOUVÁM SE! OMLOUVÁM SE!

Já jsem strašná baba, tak dlouho mi to zase trvalo :'(

Já myslím, že už mě musíte mít plné zuby, ale já už asi lepší nebudu.

Nahoře máte, jak vypadá Hope : )

Ještě jednou se omlouvám : (