Banshee

♦2.díl♦

„Ta všechno už máme nakoupené, ale ještě musíme koupit postel do tvého pokoje." 

Amanda se podávala na svou dceru.

„Na co? Vždyť měli dovést mou starou postel z Cardiffu, ne?" Hope zvedla udiveně obočí a pomohla táhnout až moc přeplněný nákupní košík.

„To sice ano, ale ta postel je malá."

„Malá? Vždyť mně to stačí. Nechci, abyste za mě utráceli peníze."

„A už toho mám, tak akorát dost! Jsi naše dcera a to už nám nikdo nevezme! I kdybychom ti chtěly koupit tryskáč, tak máš maximálně právo být potichu!" Rozčílila se i Meredit. Ano, stávalo se často, že dostala vynadáno. Je sice pravda, že jsou to její „rodiče", ale nechce, aby za ní zbytečně utrácely. Možná je to způsobeno i tím, že si jí adoptovaly, až jejich dvanácti letech. Kdy už byla dost chytrá na to, aby takové věci chápala.

„Jestli ještě někdy něco takového od tebe uslyším, tak i mě opravdu nepřej." Plácla ji dost silně po zadku, tak že  trochu vykřikla. Několik lidí se na ty tři zmateně podívalo a tváře nabrali hodně rudou barvu. Meredit a Amanda se začaly smát a šlo jim to přímo od srdce.

„Au! Budu tam mít modřinu!" Postěžovala si a třela si ono místo.

„To máš z toho, že ti tu prdelku nemá kdo promasírovat."

„Meredit!" Vykřikla Hope a schovala si tvář do dlaní, aby nikdo neviděl její rudé tváře. Podívala jsem se na svou matku a ona naznačovala stisk zadku.

„Nech toho!" zvážněla mladá slečna, protože si připadala vážně trapně.

„Už jí nech, však ona si někoho najde, kdo jí protáhne trubky." Amanda se snažila nesmát, i když jí to šlo velmi těžce. Meredit se o to ani nepokoušela a smála se na celé kolo. Vůbec jí nevadilo, že v tomhle obrovském obchodě nejsou jen ony.

„Končím!" zavrčela Hope a vydala se dál od nich.

„V žádném případě! Jde se koupit postel." Doběhla Amanda a chytila mě za ruku. Nesouhlasně zafuněla a šly do sekce, kde jsou postele. Naštěstí Hope šla jen s Amandou. Každý si hned všimne, že Amanda je ta dospělejší a vždy každému pomůže. Za to Meredit je učiněný šašek a proto jí mají všichni tak rádi. Kdyby se změnila, tak by už to nebylo ono. Opravdu si lepší rodinu vybrat nemohla.

„To nám ten chlap s tím nemohl pomoct až do auta?! Za to si budu stěžovat!" Nadávala Meredit, když se svalila na zabalený gauč, který se nacházel v obýváku. Zítra budou mít hodně práce.

„Neválej se tu, máme toho v autě ještě hodně. Aspoň to sem doneseme a zítra někoho seženeme, aby nám s tím pomohl." Ozvala se Amanda.

„A na čem budeme spát, brouku? Nad tím jsi nepřemýšlela?"

„Aghr! Doneseme matrace! Jednu do naší ložnice a jednu do ložnice Hope. A hotovo, teď pojď."

Ani Hope se netvářila zrovna nadšeně. Už jí docela bolela záda z toho neustálého nošení různých věcí. Meredit si pod nos nadávala, ale raději šla. Byla zřejmě moc unavená na to, aby se s Amandou hádala.

„Hope? Zamkneš prosím auto? Klíče jsou v zapalování." Zavolala Amanda.

„Dobře."

Došla k auto, aby si vzala klíče a potom zbytek věci v autě. Naštěstí to byla pouze malá krabice a nebyla ani tak těžká. Zabouchla jsem dveře od kufru a chtěla jít do domu, ale zůstala jsem stát na místě. Po těle mi naběhla husí kůže, když zavál silný vítr. A nejen to, vítr sebou přinesl zvláštní vůni. Tuhle vůni jsem už někde cítila, ale nikdy to nevěstilo nic dobrého. Otočila jsem se, abych rozhlédla po okolí, jelikož jsem na sobě cítila, že mě někdo pozoruje. A taky, že jsem měla pravdu. Naproti našemu domu stál hlouček kluků...no spíše řečeno mužů. Tihle na kluky rozhodně nevypadali. Bylo jích pět. Dva blonďáci, dva černovlasí a jeden, který měl hnědé kudrliny. Všichni vypadali děsivě, ale zároveň dobře. Dobře? Byli zatraceně sexi...pane bože, na co to myslím?! Měla jsem chuť si na fackovat. A co mě překvapovalo nejvíc, byl ten fakt, že mě pozorovali. Kudrnáč vytáhl cigaretu a zapálil si. Když viděli, že se na ně taktéž dívám, tak mě sjeli pohledem úplně celou. Vůbec se mi to nelíbilo a co se mi hlavně nelíbilo, když na mě jeden z nich zapískal. Odfrkla jsem si a otočila se na odchod.

„Zatřes tou prdelkou ještě!" slyšela jsem jednoho z nich zavolat a následný smích. Vždycky jsem byla drzá a i teď se má drzost osvědčila, když jsem zvedla svůj prostředníček. Byla jsem docela vyvedená z míry, ale nebylo to z těch kluků, ale z té vůně, kterou teď nemůžu k ničemu zařadit. Zabouchla jsem za sebou dveře a jako by dům byl nějaký štít, který tu vůni nepustil dovnitř. Fajn, tohle je zvláštní. Asi si začnu zapisovat důvody, proč byla chyba se odstěhovat do Londýna.

„Co ti to tak trvalo?"

Jen jsem mávla rukou a vyšla nahoru po schodech.

„Který pokoje je můj?!" zakřičela jsem z prvního patra.

„Ten poslední nalevo. Máš tam i koupelnu. Matraci jsme ti tam už donesli."

„Nemáš zač!"Ozvala se nabroušeně Meredit.

„Děkuju!"

Když jsem otevřela dveře, tak mě překvapilo, jak ten pokoj byl velký. Páni, tak tohle jsem nečekala. Ještě není zařízený, takže jsou zde jen krabice a matrace. Nachystaná ke spaní. Děkuji Amando. Přešla jsem k oknu, u kterého byl i parapet. Podívala jsem se ven a už se začalo pomalu stmívat. Měla jsem výhled zrovna na ten největší dům v téhle ulici. Byl celý rozsvícený, takže tam určitě někdo bydlí. Abych pravdu řekla, tak mě ani nezajímá, kdo tam bydlí. Povzdechla jsem si a svalila se na matraci, která byla níž, než jsem si myslela.

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Pořád jsem myslela na tu vůni a až teď mi došlo, co to bylo.

Byla to vůně vanilky a...smrti.