Banshee

♦50.Díl♦

Po dlouhé ledové sprše, kterou by vydržel jen málo kdo, se Hope zabalila do ručníku a rukou otřela zamlžené zrcadlo. Dívala se na ní tvář Mandy, která nevypadala zrovna nejlíp. V tu chvíli se začala tvář Mandy trhanými pohyby oddělovat od té její a zase zpět. Hope vytřeštila oči a chytila se za umyvadlo. Hlava jí třeštila a měla pocit, jakoby jí někdo trhal kůži z těla. Zhluboka dýchala a dívala se do zrcadla. Objevilo se to znovu.

„Jsem v tom těle už moc dlouho," zašeptala a znovu se na sebe podívala.

„Ještě ne, ještě chvíli vydrž, ještě vydrž."

Rychle se oblékla do čistého oblečení a sebrala svůj batoh. Hlava jí znovu za třeštila a ona bolestně vykřikla. Chytila se za dveře, aby se nesvalila na zem.

Když bolest přešla aspoň tak, kdy se to dalo vydržet. Vyšla ze dveří a chtěla odejít, co nejrychleji. Procházela chodbou, okolo všech těl. Všech jí bylo líto, až na její matku. Cítila se méně provinile, než u jiných. Cítila k ní nenávist, ale přece jen to byla žena, která ji přivedla na svět.

Zastavila se u jejího těla a přikrčila se k ní. Vlasy které jí zakrývali obličej oddělala a viděla její mrtvé oči, které jakoby hleděly přímo na ní.

„Nenáviděla jsem tě, vlastně skoro celý život. Mnoho nocí jsem snila o tom, že udělám něco takového. Ale byla jsi přece jen má matka. Ráda bych řekla, že se uvidíme v pekle, ale to se nikdy nestane," usmála se na ní a políbila jí na čelo.

Zvedla se a ještě jednou se podívala okolo sebe. V očích měla prázdný výraz, jakoby právě přišla o všechno. Což je vlastně pravda. Už nemá na světě nikoho. Své matky, své sestry, prostě nikoho. Ale neuronila jedinou slzu, která by naznačovala kapku lítosti. Nebo náznak nějakého špatného svědomí, hlavně proto že věděla, co je její povinností, kdyby bylo na ní nikdy by tohle neudělala. Postupně všude pozhasínala světla, aby aspoň takhle zakryla, to co udělala. Když už byla před hotelem, zavřela hlavní dveře. Tím, že byla všude zhasnuta světla, vypadl hotel neobydleně. Nechtěla na nic čekat, mávla na pro New York typický žlutý taxík a nechala se odvést na letiště. Musela se vrátit, ještě není všemu konec.

Harry

Seděl ve svém autě, které bylo uprostřed dalších dvou. Jel k místu, kde se měly být všechny banshee. Ve světě nadpřirozena se nikdy nic pořádně neutají. Harry byl opřený o okýnko loktem a pohrával si s prsty. Díval se z okna, když viděl jeden z mnoha taxíků, ale zaujal ho ten jeden. Ten jeden ve kterém seděla dívka s oholenou hlavou. Jejich oči se na krátkou dobu setkali a v tom se jakoby zastavil čas. Harry se na ní podíval a připadala mu nějak zvláštní a taky ví, že už jí někde viděl.

Blížili se k místu a Harry se zhluboka nadechl. Nebyl nervózní, jen se mu to zdálo podezřelé. Tak dlouho jí hledal a teď by jí měl tak snadno najít? To určitě ne.

Za krátkou chvíli byli všichni na místě. Jeho několik mužů, kteří měli u sebe zbraně. Nikdo neví, co je tu čeká. Harry vystoupil a podíval se na hotel. Byl tmavý jako by tu snad ani nikdo nebydlel. Vtrhli do haly, ale nikdo tam nebyl. Byl tu jen zápach krve a smrti. Harry nepotřeboval světlo, aby viděl kam má jít. Vyšel po schodech nahoru, odkud zápach šel. To co tam viděl ho neděsilo a vlastně ani nijak nepřekvapilo. Protože mu v hlavě naskočila vzpomínka, kterou zažil. A bylo to právě s Hope, když se jí podíval do hlavy. V tu noc, kdy se poprvé objevila v jeho domě.

Harry se objevil v tmavé chodbě, kde na zemi leželo několik znetvořených těl, které byly celé od krve. Chodba vypadala jako by to byl nějaký hotel. Neděsila ho ty těla, ale to že všechna těla jsou ženská.

„Pomoc, prosím!" uslyšel chraplavý hlas a ihned se otočil. Viděl mladou dívku, které nemohlo být víc jak dvanáct let. Natahovala k němu zakrvácenou ruku a dívala se mu zpříma do očí. Nenašel důvod, proč ji pomáhat. Hlavně proto že nevědě,l o co se tu sakra jedná. Dívka se zhluboka nadechovala jako by chtěla křičet, ale to už se jí nepodařilo, jelikož spatřila to největší zlo.

Čepel ostrého nože škrábala o zeď a tím vytvářela odporný zvuk. Harry se ihned otočil, aby viděl co se děje. Postava zahalená v černém plášti se k němu nebezpečně rychle blížila, ale proletěla okolo něj jako by tam nebyl. Vrhla se na onu nebohou dívku a podřezala jí hrdlo, ze kterého vyšel poslední výdech. Temná postava se otočila a mířila k němu.

Rozdíl byl však v tom, že přišel o něco později. Tajemnou osobu, která byla ve vzpomínce, nepotkal.

„Pane?" otázal se jeden z jeho mužů.

„Prohledejte všechny těla, najděte Hope!" nakázal stroze a vydal se zpět do haly.

„Pane, nikde jsme ji nenašli. Není tady."

„Samozřejmě, že není. To by bylo až moc snadné."

Zasmál se, i když ve svém nitru cítil nehorázný vztek.

Hope

Londýn...

Po únavné a hlavně nekonečné cestě se Hope konečně dostala zpátky do Anglie. Vystoupila z letadla, nasadila si svůj batoh na záda, protože ho nesmí ztratit, ale když vycházela z brány už se dál nedostala. Nebyla překvapená tušila to, jen ji přišlo vtipné, že jim to trvalo tak dlouho. Okolo ní byli rozmístění policisté se zbraněmi. Všichni okolo panikařili, neměli tušení, co se děje, o koho jde a hlavně, co provedla. Policisté na ní mířili a, aby dala ruce vzhůru. Stačí jeden nešikovný pohyb nebo neuposlechnutí a všechno by pro ní skončilo. Nebyla nervózní, ani neměla strach, byla jen naštvaná, že se objevili zrovna teď, musí vymyslet nový plán, ale úsměv jí z tváře nezmizel.