Banshee

♦17.Díl♦

Jak Hope, tak i Sebastian šli každý domů, aby se připravili. Hope si vzala taxík, cesta k jejímu domu je dlouhá a ona neměla náladu ani energii, aby šla pěšky. Během cesty měla čas na přemýšlení. Honilo se jí hlavou, co se stalo za tu dobu, co je v Londýně. Tohle nemůže být jen pouhá náhoda. Moc náhod najednou, aby to byla pravda. Pokaždé, když zavřela oči, objevila se na louce, kde potkala Mellisu. Pak záblesky světel od auta, jak jedou opuštěnou a tmavou silnicí.

Během cesty dostala zprávu od Jackie. Byla v pořádku a seděla v letadle do New Yorku. Aspoň jedna dobrá zpráva za dnešek.

Za necelých dvacet minut přijížděla do ulice, ve které se nachází dům, ve kterém žije. Nebyla ale sama, kdo se vrátil domů. Před největším domem v ulici stálo černé auto. Vystoupil z něj její soused v doprovodu neznámé černovlásky, která se k němu měla víc, než je zdrávo. Během chvilky zapadli do domu. Tím se zřejmě zrušila jejich dnešní večeře, tak může jít bez výčitek se Sebastianem. Zaplatila a vystoupila z taxíku, když zabouchla dveře a auto odjelo, ovál ji mrazivý vítr, v doprovodu strašného zápachu. Cítila v sobě zvláštní pocit. Jako by ji někdo intenzivně pozoroval, tak se okamžitě otočila. Na ulici stáli muži, měli na sobě černé oblečení a pozorovali ji. Byli jako vojáci nastoupení v pozoru a čekali na rozkaz velitele. Každý z nich měl ruce za zády a naštvaný výraz. Bloudila očima po každém z nich a začala mít strach a hlavně netušila, co po nich chtějí. Oni se však nehnuli ani o milimetr, jejich výraz jakoby říkal: „My víme, co jsi zač" a to ji na tom děsilo. Nasucho polkla a nevěděla, co dělat. Pomalu se otočila jako by se bála, že je vyplaší a šla k domu. Když otevírala vchodové dveře, podívala se za sebe. Stáli pořád stejně, stejně děsivě, do té doby než přijelo další velké černé auto. Na toho, kdo vystoupí, už nečekala a rychle zabouchla dveře.

„Meredit? Amando?" Zakřičela do tichého domu, ale odpověď nedostala. Otřela si hřbetem ruky zaschlé slzy, které tam stále má. Podívala se na hodiny a zjistila, že je pár minut po jedné hodině, tak se rozhodla, že půjde na chvíli spát. Jak řekla, tak také udělala.

∞

Bylo sedm hodin večer a Hope stála před zrcadlem. Podívala se na své šaty a povzdechla si. Má divný pocit, že se dnes něco stane a navíc Meredit a Amanda ještě nejsou doma.

„Pane bože, ať se dnes nic nestane." Zašeptala do prázdna a domem se rozezněl zvonek.

Sešla schody a otevřela dveře. Myslela si, že už je to Sebastian, ale byla to Meredit s Amandou, které byly ověšené taškami jako vánoční stromeček.

„Co to?"

„Zapomněla jsem klíče, pomoz mi-" Meredit se zasekla a položila tašky na zem.

„No podívejme se na tebe, ty už jsi dospělá žena. Podívej, zlato." Otočila se na Amandu, která Hope pozorovala se slzami v očích. Hodila tašky na zem a rozběhla se k Hope. Pevně ji objala, co nejpevněji protože má pocit, že každou chvíli zmizí.

„Moje malá holčička vyrostla. Jak to rychle uteklo. Za chvíli se vdáš, odejdeš a my bez tebe?" Rozbrečela se a ještě pevněji Hope zmáčkla.

„Amando, vždyť já nikam neodcházím. Jen jdu s někým na večeři."

„Já vím, já vím. Jsem nějaká přecitlivělá. Ale počkat! Není ještě brzy?" Odtáhla se od ní.

„Neměli jste jít s Harrym až v osm?"

„No, já vlastně nejdu s Harrym." Dořekla a někdo zazvonil.

„Cože?" Obě naráz se zeptali, ale to už Hope otevřela.

„Ahoj."

„Ahoj. Můžeme jít?" Sebastian se zeptal a Hope pouze kývla.

„Všechno vám vysvětlím, až se vrátím. Ale Harry má dnes jiné plány s někým jiným." Mrkla na ně a zabouchla za sebou dveře.

„Sluší ti to." Usmál se na ní její bratr a nastavil rámě, aby ji dovedl k autu.

„Ujasníme si to, ano. Souhlasila jsem s tím, jen proto, abys mi řekl, co jsi měl na srdci. Takže to nebudeme protahovat."

„Hope," vzdechl a otevřel jí dveře.

∞

„Tak spusť." Hope pobídla Sebastiana, když už měli objednané a čekali na své jídlo.

„Nevím, kde začít..."

„Co třeba tam, jak mě nechala tvá matka na schodech jednoho domu v tom největším mrazu?" Hope se sladce, ale opravdu falešně usmála.

„Matka i otec jsou strašně povrchní. Milují peníze a udělali by pro ně všechno. Když je teď mají, tak si připadají jako vládci zeměkoule."

„Hm, tak pokračuj."

„Ale ne jen to, možná si pamatuješ, že jsme na tom nebyli nejlépe, ale to se změnilo. V ten den, co tě matka odvedla, měli naplánovaný život v Americe."

„Takže já jsem byla ta, co zavazela?"

„Ne, když jsem se to dozvěděl, bylo už pozdě. Už jsem byl v New Yorku a byl jsem ještě dítě. Řekli mi, že jsi zůstala v Londýně, že za námi brzy přijedeš. Uvěřil jsem jim, byl jsem naivní." Smutně svěsil hlavu, nemohl se jí podívat do očí..

„To ale pořád není důvod."

„Zbavili se tě, protože jsi nebyla nikdo."

„Cože?!"

„Neprojevovali se u tebe žádné schopnosti. Neuměla jsi nic, pořád se dívala do prázdna, skoro ses nesmála a hlavně jsi přestala mluvit. To byl hlavní důvod, proč se tě zbavili. Matka je hrdá na to, co je. Je taky velmi vážná, proto nemohla dopustit, aby její dcera byla člověk."

Hope dýchala rychle a těžce. Jak se mohli zbavit dítěte, které je obyčejné. Jen proto? Jen proto si vytrpěla, celé ty roky v dětských domovech.

„To je úplně nenormální? Jen kvůli tomu jsem přišla o všechno a všechny, které jsem milovala?"

„Je mi to líto." Chytil ji soucitně za ruku, ale ona se mu vysmekla. Prudce se postavila ze židle a chtěla odejít, když vrazila do někoho, koho tu vůbec nečekala.