Banshee

Upoutávka

„Zdravím, já jsem tvoje nová terapeutka. Jmenuji se Jasmin Elmards. Ty musíš být Mandy, že ano?" Do místnosti vešla docela mladá žena, která na sobě měla černé upnuté šaty. Zřejmě je čerstvě po škole, protože víc jak dvacet pět určitě nemá. Mile se na svou pacientku usmívala, skoro jako by jí litovala a ten úsměv ji měl nějak pomoci. Její pacientka však netušila, proč tam je. Má docela jiné starosti, které trvají už přes rok. Na takové povídání si o svých problémech nemá žádný čas a ani chuť.

„Hm." Nezmohla se na nic jiného, než tohle. Tohle je už asi pátý terapeut, kterého za poslední rok dostala. I když o to nestála. Leží na „cvokařském" křesle a dívá se na svou terapeutku.

„Nic víc mi k tomu neřekneš?" zeptala se zmateně, protože čekala něco jiného. Nevypadá tak hrozně, jak si jí představovala, až na tu oholenou hlavu.

„A co bych na to jako měla říct? Něco jako: „Jé, vy jste můj nový cvokař? Jupí, já si s Vámi ráda popovídám o jednorožcích. A hele jeden tu zrovna se mnou přišel, dívejte jak, je pěkně růžový!" S tím nepočítejte."

„Proč tolik ironie, Mandy?"

„Protože už je to asi pátý terapeut a nikdo ze mě nic nedostal."

„No dobrá. Víš vůbec, proč jsi tady?"

„Ne."

„Tak já ti to objasním." 

Podívala se na ní a otevřela černé složky, kde měla papíry.

„Jen do toho." 

Pacientka se zadívala do stropu a přemýšlela o svých temných myšlenkách.

„Tví rodiče mají o tebe strach. Velké změny. Barva vlasu a následné oholení celé hlavy, styl oblékání a hlavně zhoršení chování. V noci chodíš ven a vracíš se pozdě ráno. Někdy se vrátíš, až za pár dní. S rodiči nekomunikuješ a objevuješ se na divných místech. Většinou tam, kde najdou policisté mrtvé tělo. Můžeš mi to vysvětlit?"

Jen se spokojeně usmála a podívala se na ní skoro hrdýma očima.

„Tak dobře. Jelikož jste pátý terapeut a já už to potřebuji, ne spíš chci někomu říct. Tak hned z kraje. Nejmenuji se Mandy. A ti lidé, co mě do tohle dostali nejsou mí rodiče."

„Ne? A jaké je tvé jméno? A kdo jsou teda tví rodiče?"

„Na mou životní situaci mám teda pěkně mizerné jméno. Rodiče bych raději neřešila."

„A to je?"

„Hope."

„To je pěkné jméno. O jaké situaci mluvíš?"

„Tak zaprvé: V tomhle těle hniji už sakra dlouho a přestává mě to bavit. Hlavně, když mě „rodiče" nutí do takových blbostí. A za druhé už mě nebaví utíkat, ale nemám na výběr." Nezapomněla u slova rodiče udělat ve vzduchu uvozovky.

„Dobře, dobře. Začneme od začátku. Kdy tenhle tvůj život začal?" Zeptala se a vytáhla si trochu větší notes. Cvakla propiskou a zadívala se na ní.

„Fajn, začneme hezky od začátku. Začala to ten den, co jsme se přistěhovali do Londýna..."