Banshee

♦54.Díl♦

Když začalo být venku světlo, Hope se trhnutím probudila ze svého lehounkého spánku a rozhlédla se kolem. Celou noc ji v hlavě probíhaly vzpomínky. Snažila se myslet jen na ty dobré, i když jich tolik nebylo. Hlava jí třeštila, tak jako ještě nikdy. Jako by jí někdo pomalu zatloukal jeden hřebík po druhém do hlavy. Na čele měla velké kapky potu a celá hořela. Celé tělo se jí viditelně třáslo a ona to nemohla zastavit. Bolelo jí celé tělo a sotva se mohla pořádně nadechnout. Začala jí pohlcovat panika a ona neměla ponětí, co má dělat. Podívala se ven a rozhodla se jí k jezírku, aby se mohla zchladit. Se všech posledních sil, co jí ještě v těle zbyly, tak vylezla opatrně z auta. Musela se přidržovat dveří, protože její nohy neposlouchaly. Nemohla se udržet na nohách ať už se snažila sebe víc.

Přidržovala se auta, aby zůstala na nohách. Jezírko bylo od ní jen kousek a ona se k němu chtěla dostat. Zhluboka se nadechla i když jí to šlo těžce. Odhodlala se a ušla pár kroků, ale i tak skončila na zemi. Nechtěla to vzdát, tak se začala plazit. Jezírko bylo od ní ani ne tři metry a ona potřebovala cítit studenou vodu, aby se probrala. Už byla skoro u něj, když v tom se začalo dít něco nečekaného. Viděla jak z jejích rukou pomalu stoupá černý kouř. Pochopila. Tohle tělo není pro ní. Tohle tělo není to správné, potřebuje se z něj dostat ven.

Oddělení bylo bolestivé, velice bolestivé. Hope ať se snažila sebe víc, tak přece jen jí z hrdla unikl bolestný výkřik. Po pár hodinách, kdy se tělo Hope oddělilo od těla matky Mandy, za cítila úlevu. Nemohla se ani pohnout, ležela na břiše a lehce dýchala. Její tělo bylo zubožené a nahé. Vypadala jakoby nejedla několik měsíců. Propadlé tváře ji přidávali na ošklivosti a nejeden odvážlivec by vzal nohy na ramena a utíkal by pryč.

Její oči však byly upřené na matku Mandy, která ležela vedle ní. Neměla otevřené oči, ale Hope viděla, jak dýchá. Nebude trvat dlouho a probere se. Hope v ní nebyla ani den, takže bude úplně v pořádku. Tušila správně ani ne za půl hodiny se probrala a posadila se. Byla hodně zmatená a postupně si začala vzpomínat, co se stalo.

Chytila se za pusu a rozhlédla se kolem. Když jí zrak padl na zubožené tělo Hope, vykřikla a posunula se několik metrů dál. Myslela si, že je mrtvá. Ale když viděla, že skoro mrtvé oči ji pozorují, zděsila se ještě víc. Pořádně si jí prohlédla a viděla, jak jdou vidět obratle na jejích zádech, žebra, tenké nohy a ruce. Hlasitě polkla, protože nikdy nic takového neviděla.

„Kde to jsem?!" vykřikla na Hope, ale ta ji neodpověděla.

„Kde to jsem! Kdo jsi ty? Co si to udělala?"

Mnoho otázek, na které nedostala odpovědi. Hope teď momentálně chtěla jen chvilku klidu. Zmatená, vyděšená a rozčílená pořád pokládala další otázky.

„Ticho," za chraptěla Hope, nejsilněji jak jen mohla.

„Vezmi si to auto a vypadni odsud!"

Hlas Hope zněl děsivě, jak z nějakého hororu, ale zabralo to. Netrvalo dlouho a Hope jen slyšela zvuk motoru a jak se auto vzdaluje. Možná si myslela, že jí ještě na víc přejede, aby to měla rychleji za sebou, ale nestalo se tak.

Přemýšlela, proč zrovna ona? Proč si někdo vybral zrovna jí? Ona chtěla být normální. Chtěla jen normálně žít, mít své rodiče. Chodit do školy, ven s přáteli. Chtěla se zamilovat, provdat se, mít aspoň pět dětí. Zestárnou a v klidu umřít. Nikdy si nepředstavovala si, že skončí tady a v takovém stavu. V očích měla slzy, které nechtěla zastavit.

Její mysl už byla tak slabá, že před sebou viděla halucinace. Viděla mladou ženu, která se k ní blížila. Když k ní přišla blíž rozeznala, že je to Amanda. Hope věděla, že už jí definitivně přeskočilo, ale chtěla s ní naposledy mluvit.

„Omlouvám se, moc se omlouvám. Chtěla jsem být silná, chtěla jsem splnit všechno, co jsem měla. Moc mě to mrzí, maminko."

Rozbrečela se jako malé dítě.

„Neboj se holčičko, všechno bude dobré. Já s tebou budu vždy a všude. Já i Meredit, budeme navždy ve tvém srdci. Nikdy nebudeš sama. Mrzí mě, že tu nemůžeme být s tebou."

Usmála se na ní krásně jako vždy a zmizela. Hope jen ležela na trávě a pomalu umírala. Nechtěla na nic myslet, nechtěla se dál snažit. Neměla už ani sílu doufat, neměla už žádnou naději. Tohle byla poslední banshee. Téhle banshee zbývá posledních pár minut do smrti. Nebála se jí, byla připravená ji přivítat jako starou známou. Jen věděla, že se už nikdy nesetká s Amandou a Meredit. To na tom bylo to nejbolestivější.