Banshee

♦18.Díl♦

„Je mi to líto." Chytil ji soucitně za ruku, ale ona se mu vysmekla. Prudce se postavila ze židle a chtěla odejít, když vrazila do někoho, koho tu vůbec nečekala.

„Výborně. Tebe hledám." Nabručený Harry chytil Hope za paži a podíval se na jejího společníka, kterého zná, což jeho náladě vůbec nepomohlo. Sebastian se také postavil, protože Harryho chování k jeho sestře se mu vůbec nelíbí.

„Sebastiane?"

„Styles?"

„Pusťmě!" Hope se snažila z jeho pevného sevření dostat, ale marně. Vysloužila si pouze Harryho zamračení, ale nepodíval se na ni.

„Neslyšel jsi!"

„Myslím, že tady nejsi v pozici, že můžeš někomu rozkazovat. Tohle je moje město." Povýšeně se Harry usmál.

„Okamžitě mě pusť, Harry! Já odcházím." Konečně se jí podařilo dostat se z jeho sevření a otočila se na odchod.

„Hope!" Slyšela ještě své jméno, ale neotočila se.

Byl to Sebastian, kdo na ní křičel. Chtěl ji následovat, ale Harry mu v tom zabránil. Nesnažil se jí dohnat, protože mu nedělá problém si ji najít.

„Nikam nepůjdeš!"

„Co máš za problém, Styles?"

„Ona je moje a nedovolím, aby na ni někdo sáhnul, kromě mě."

Sebastian se zasmál Harryho nevědomosti o tom, kdo je pro něj Hope.

„A jak můžeš vědět, že už jsem se ji nedotkl?"

Harryho oči zrudli, jak byl vzteky bez sebe. Jeho postoj se změnil a všimli si toho i ostatní. Většina restaurace vědí, kdo to před nimi stojí, ale ti ostatní nechápou, co se děje.

Jeho muži si toho okamžitě všimli a chystali se zasáhnout.

„Sebastiane? Co se tu děje?" Sebastianův otec se tady znenadání objevil, aby zabránil blížící se tragédii, jelikož velmi dobře věděl, kdo stojí proti jeho synovi.

„Nic se tu neděje, jen tady pan Styles, má nějaký problém." Sebastian měl pořád na tváři přihlouplý úsměv.

„Sebastiane, chovej se slušně. Pan Styles je velmi vážený, takže se chovej slušně. Pane Stylesi, velice se omlouvám, za chování mého syna. Už se to určitě nebude opakovat."

„V to doufám. Dávej si na mě pozor, Sebastiane."

Otočil se na patě a odešel z restaurace ven. Někteří z jeho mužů čekali venku, kouřili. Jakmile si všimli svého šéfa, okamžitě se dali do pozoru.

„Kde je?"

„Odešla."

„A proč jste ji nesledovali?! Neschopní idioti, opravdu!" Naštvaně vstoupil do auta a nechal se odvést ke svému domu. Štěstí mu přálo, protože přijel ke svému domu ve stejnou chvíli jako Hope. Viděl ji, jak se blíží ke svému domu. Pomocí svých schopností se dostal přímo před ní, takže mu vpadla přímo do náruče. Hope se samozřejmě lekla a snažila se z jeho sevření dostat, ale to se jí nedařilo.

„Co chceš? Pusť mě!" Snažila se od něj dostat, ale on ji pevně držel.

„Co to mělo znamenat?!"

„Co myslíš?"

„Proč jsi šla s tím hňupem? Pokud vím, měli jsme jít na večeři my dva."

„Jo to. Já měla pocit, že jsi měl dnes odpoledne jinou společnost. Takže jsem to brala jako zrušené."

„Žárlíš?" Usmál se a víc si ji k sobě přitiskl.

„Proč bych to dělala? Mě si tím vyhověl a já mohla jít na večeři se Sebastianem." Jeho úsměv opadl.

„Sáhl na tebe?"

„Prosím?"

„Sáhl na tebe? Třeba tady?" Jeho velká dlaň sjela po jejích zádech až na zadek. Hope se zhluboka nadechla, protože tohle rozhodně nečekala.

„Co si to dovoluješ? Okamžitě mě pusť!"

„Hm, takovou bojovnou jsem ještě nebyl. Jsi ukázkový anděl, ten poslední, co jsem měl, tak se bránil úplně stejně. Ale nakonec sama za mnou přišla."

„To se nikdy nestane a okamžitě mě pusť!"

Na jeho tváři byl pořád spokojený úsměv, když se nahnul a rychle ji políbil. Tohle absolutně nečekala, ale ihned zareagovala. Silně ho od sebe odstrčila a vlepila mu facku. Jeho tvář se otočila do boku a jeho oči zrudli.

„Teď mě dobře poslouchej. Ty neznáš mě, já neznám tebe. A popravdě nemám zájem tě poznat. Netušíš, co já dokážu a co nejdřív odsud vypadnu, takže se ani nesnaž. Takže se měj a už mě nech na pokoji. Já se tě nebojím, takže si najdu jinou oběť."

Nečekala na jeho odpověď a šla rovnou domů.

„Tohle ještě není konec." Zašeptal, ale ona ho slyšela jako by stál vedle ní. Rychle zabouchla vchodové dveře a oddychla si, když ucítila to bezpečí, že taky na ní nikdo nemůže.

„Hope! Okamžitě pojď sem!" Křik Amandy se dostal až k ní a ona se vydala do obýváku.

„Co se děje?"

„Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat? Slíbila jsi, že půjdeš na večeři s Harrym, víš jak muselo být pro něj trapné, když pro tebe přišel a ty už jsi šla na večeři s někým a ani nevím s kým? Zklamala si mě, opravdu. Nemyslela jsem, že ty jsi zrovna taková."

Hope viděla v jejích očích zklamání, které ji zasáhlo ze všeho nejvíc. Ani se nenadála a po tváři ji stékala jedna slza za druhou. Nedokázala je zastavit, tak raději utekla do svého pokoje.

„Hope! Hope!" Amanda si uvědomila, co řekla a snažila se jí zastavit, ale nepodařilo se jí to. Zraněná mladá dívka vběhla do svého pokoje a zamkla za sebou. Její matka bušila na dveře, aby ji otevřela, ale to se jí nepodařilo.

„Běž pryč! Nech mě na pokoji, stejně na mě nikomu nezáleží, běž pryč!" Seděla na zemi, držela se za hlavu a měla sto chutí zakřičet, tak jak v životě ještě nekřičela.

„Hope, prosím otevři."

„Běž pryč!!" Zakřičela a chtěla ticho.

„Dobře, dobře. Hlavně se uklidni, ano?"

Amanda pochopila, že bude lepší odejít a nechat jí v klidu. Jinak by to nemuselo dopadnout nejlépe.

O pár hodin později...

Hope se dokázala pouze převléct do svého trička na spaní, ale na nic víc neměla energii. Cítila se hrozně, dnešek nebyl vůbec dobrý den. Sedí opřená o zeď a kouká do prázdna, nemá ani sílu se přesunout do postele.

Hope...Banshee...pojď za mnou...pojď

Zatřásla hlavou, aby se těch hlasů zbavila,ale nepomohlo to.

Pojď...pojď...už tě čekám...pojď