Banshee

♦️46.Díl♦️

           
Zdravím!

Vím, že mi to trvalo docela dlouho, ale hodně jsem o tom příběhu přemýšlela. Hodně lidí mi tady psalo, že se jim to už moc nelíbí, že když to bylo takové "romantické", že to bylo lepší. Já chápu, nejde pokaždé vyhovět všem. Ale já od začátku, tak nějak tušila, že to nebude příběh s láskou nebo tak. A žádná už tam nebude. Jen abyste věděli, nikoho nenutím, aby ten příběh četl. Dokonce jsem přemýšlela, že bych ho nějak upravila, aby tam ta romantika byla, ale nakonec jsem to vypustila z hlavy.

Tak se mějte!

„Co tu chceš?!" zachraptěla Mandy, když uviděla Hope.

„Nejsi moc příjemná, dlouho jsme se neviděly. Ale ptát se, jak se máš, je asi zbytečné."

„Už vypadni, vypadni odsud! Vypadni z mého těla! Co po mě víc chceš?!"

„Ale netvař se, že ti nějak extra ubližuji. Dřív si to byla ty, kdo si ubližoval. Drogy, alkohol a tak dále, divím se, že jsi vydržela tak dlouho. Ale nemám moc času, abych ti vysvětlovala, co a jak. Takže, musíš mít někde nějaké úspory."

„Na co je chceš?!"

„Uděláme si výlet, Mandy," Hope se slizce usmála.

Samozřejmě, že jí Mandy nechtěla nic říct, ale nebylo jí to nic platné. Hope se dostala do její hlavy a zjistila všechno, co potřebovala.

***

Hope už seděla ve vlaku a mířila do Doveru. Nevěděla, co tam bude dělat, jestli opravdu najde ty lidi, které viděla v oné vizi. Na hlavním nádraží v Londýně viděla i Harryho muže, jak obchází kolem. Asi Harryho trochu rozhodilo, že je Hope zpátky, kdyby jen tušil, že vlastně nikdy neodešla. 

Hlavou ji proudilo spoustu myšlenek, ale zaměřila se jen na jednu. Podívala se z okna, aby se pokochala krajinou, ale spíš se zaměřila na svůj odraz. Začala přemýšlet, co se to s ní vlastně stalo. Celý život dbala na to, aby nebyla taková, jak je teď. Je to opravdu tak? Jsou Banshee opravdu zlé? Proč mi nedělá problém být zlá? Proč to vychází přímo z mého nitra? Proč? Co jsem se celý život přetvařovala?

Takové myšlenky ji pořád projížděly hlavou. Ale co když jí Harry najde? Co když pozná, že je to ona? Co se stane? I když zemře, tak skončí v pekle, on jí tam pak zase najde? Co potom? Byla tak zamyšlená, že málem zapomněla vystoupit. Když vystoupila v Doveru zhluboka se nadechla. Ovanul jí čerstvý vánek a v hlavě ji naskočila cesta. Vydala se tedy, kam jí to táhlo.

Došla k malé kavárně, která vypadala velice příjemně. Hlavně co viděla, byly ony. Matka a dcera, kterou viděla ve své vizi. Přes okno je pozorovala, zřejmě jim patřila. Najedou se jedna z nich podívala přes okno a zahlédla Hope. Musela cítit, že je Banshee, protože Hope to také cítila. Avšak nebylo to normální překvapení, vypadala zděšeně. Dokonce tak, že i upustila tác s nádobím. Našla je, to je pro Hope dobré znamení, ale stejně jí někdo našeptával, že musí počkat do noci. Cestou sem zahlédla malý penzion, půjde se ubytovat. Určitě mají otevřeno do noci, takže jí nikam neutečou, i kdyby, tak ví kde je hledat.

NEZNÁMÁ ŽENA

Od té doby, co za oknem zahlédla tu dívku, je nervózní. Cítila z ní zlo, čisté zlo. Nejdříve si myslela, že je také banshee, ale temná energie z ní sálala mnohem víc, než z kohokoliv, koho kdy potkala.

„Mami? Jsi v pořádku? Zdáš se mi celý den nějak mimo," zeptala se její dcera, když už byl večer a byl čas zavírat.

„Jsem v pořádku, ještě musíme uklidit v kuchyni. Zamkla si?"

„Myslím, že jo."

„Myslíš, běž se ujistit. Není to bezpečné."

„Co by se mohlo stát? Tady se nikdy nic neděje." Její dcera z toho byla zřejmě otrávená, ale když viděla výraz její matky, tak nemělo smysl jí odporovat. Matka odešla do zadní části kavárny a nechala svou dceru, aby zamkla dveře. Jenže jí se nechtělo, tak to nechala být. Byla přesvědčená, že před chvíli zamkla. Chyba.

HOPE

Hope viděla už z dálky, že se v kavárně stále svítí, musí být pořád ještě tam. Hlasy v její hlavě byly silnější než kdy jindy. Jejím tělem proudil takový silný pocit, že je musí zabít. To je jediná možnost.

Venku byla tma a už nikde nikdo. Skvělé, zkusila své štěstí a chytila za kliku. I když si myslela, že bude zamčeno, tak přece jen to chtěla zkusit. Dveře se otevřely a ona vešla dovnitř. Ona zamkla, nechce nic riskovat. Šla k pultu, kde sebrala ten největší nůž a vydala se ke dveřím, které vedly k zadní části. Ještě v kavárně zhasla, nepotřebuje, aby jí někdo viděl. Otevírala opatrně, aby nevzbudila podezření. A povedlo se, ty dvě se tam spolu bavily a jí si nevšimly. Nůž schovala za záda, aby je hned nevyděsila.

„Dobrý večer," promluvila a ony se trhnutím otočily. Mandino tělo už na první pohled vypadalo děsivě. Všude samé tetování a hlavně oholená hlava, vzbuzovala dojem, že bude nebezpečná.

„Kdo jsi? Proč si tady?"

„Nevíte, kdo jsem? Zvláštní, já vím, kdo jste vy. Banshee."

„Co jsi? Lovec? Nebo démon? Žádné z jeho pravidel jsme nikdy neporušili, tak proč jsi tady?"

„Nejsem jeden z jeho démonů."

„Ale je z tebe cítit taková temnota, že musíš patřit k němu."

„Mohla bys mnoho vědět, že? Hm..." Žena stála před svou dcerou jako štít, ale její dcera měla strach.

„Mami, kdo to je?"

„Křič!" zašeptala jí, ale dost potichu, protože Hope to slyšela.

„Cože? Nikdy jsem to-" matka jí přerušila.

„Až řeknu, tak začni křičet z plných plic, teď!" zvýšila hlas a obě začaly naráz křičet. Jejích křik byl slabý, byly to jen obyčejné banshee. Hope však svou mocí jejich křik odrazila. Rukou ten křik odhodila a přitom rozbila všechny hrnky na polici.

„To není možné..." řekla jedna z nich a začaly couvat, chtěly se schovat, ale nebylo kam. Zadní východ tady nebyl. Hope se usmála a popošla o krok k nim.

„Teď já!" I když byla Hope v jiném těle, tak byl její křik mnohem silnější, než křik obou dohromady.

Obě se chytily za uši a padly na kolena. Z uší jim tekla krev a byly oslabené.

„Co...jsi...sakra...zač?" řekla mezi nádechy mladší z nich. Hope neodpověděla, jen si stoupla za ně a každé z nich podřezala hrdlo.