Banshee

♦19.Díl♦

Ahoj...

Nevím, co bych měla říct, že mi to tak dlouho trvalo, protože na to nemám žádné rozumné vysvětlení...

Ale hrozně se za to omlouvám...

Takže jsem sepsala na rychlo kousek dalšího dílu, snad se bude líbit...

A nezlobte se, prosím 

Zatřásla hlavou, aby se těch hlasů zbavila, ale nepomohlo to.

Pojď...pojď...už tě čekám...pojď

„Ne! Tohle není skutečné, není to skutečné!"

Chytila se za hlavu a začala se kolíbat, do předu, do zadu, do předu, do zadu a stále dokola. Kdokoliv, kdo jí viděl, řekl by si, že je to blázen. Blázen, kterého pronásledují hlasy, které jsou pouze v její hlavě. Ano, byly pouze v její hlavě. Jenže ona na to měla omluvu, byla banshee. Pro nadpřirozené bytosti by bylo spíše zvláštní, kdyby tyto hlasy neslyšela.

„Nechte mě...NE!...Já vám nic neudělala...." Hlasy se jí v hlavě začaly plést. Londýn je velké město, kde se každou noc stane pár vražd, zločinů, o kterých nemají turisté ani ponětí. Aby taky ne, že? Kdo by chtěl přijet do takového města? Nikdo! Avšak jeden jediný hlas byl silnější.

„Posloucháš jen mě...já ti teď budu vládnout...Aspoň pro tuhle noc...." Příjemný dívčí hlas zastínil všechny ostatní, které jakoby zmizely.

„Kdo jsi? Co po mě chceš? Vypadni z mé hlavy!" Řekla roztřeseným hlasem. O kterém si myslela, že jen v její hlavě, ale kdokoliv, kdo by byl v místnosti s ní, by to slyšel.

„Vše se dozvíš...jen poslouchej mé příkazy...jen poslouchej..."

„Ne! Nebudu tě poslouchat! Nebudu poslouchat!" Prsty vjela do vlasů, za které se zatáhla, tak silně, že by je klidně mohla vytrhnout, ale pro ní to byla úleva. Když se soustředila na bolest, nevnímala hlasy.

„Budeš mě poslouchat....BUDEŠ!..."

Najednou se hlas změnil z vlídného na křiklavý a jedovatý.

„Nebudu! Nebudu! Nebudu!" Hope křičela.

„Budeš!...Přestaň se kolébal a pusť své vlasy!..."

I když Hope ve svém nitru chtěla odporovat a neposlechnout, nešlo to. Její tělo se uklidnilo a její ruce pomalu spadly do jejího klína. Chtěla ruce opět zvednout, chtěla zakřičet, chtěla se zvednout a utéct, ale bylo to nemožné. Jako by její duše se dostávala do nepříjemného sevření, ve kterém už se několikrát ocitla. Pomalu, ale jistě ztrácela nadvládu nad svým tělem, svými myšlenkami. Banshee do takové stavu dokáže dostat pouze velmi silná černá magie. Tahle magie se postupně dostávala do jejího těla. Temnota, kterou viděla pouze Hope, se dostávala postupně od konečků prstů na noze dál a dál. Jakoby ji opalovaly jemné plamínky ohně, což nebylo vůbec příjemné. Naopak, bylo to velmi bolestivé. Nemohla se ani pohnout, jen viděla černou tmu, jak se postupně šplhá po jejím těle. Čím v ní byla více, tak se její dělo zdálo jako v ohni. Nemohla křičet bolestí, nemohla to zastavit. Pro toho, kdo se jí snaží ovládnout, to není vůbec těžké. Musel vědět, že je zrovna duševně slabá. A využil situace. Nebo spíše využila. Temnotě se podařilo ji ovládnout úplně celou. Její krásné zelené oči zmizely, celé zčernaly.

„Teď budeš poslouchat..."

Dle pokynu hlasu se zvedla ze země a šla ke dveřím, které odemkla a otevřela je. Nezajímalo ji, že na sobě má jen tričko, nezajímala se o nic. Měla namířeno na jedno určité místo, kde už byla, ale jen ve svých děsivých snech. Byla u vchodových dveřích, které byly zamčené. Chvíli stála a ani se nehnula, až jak slyšela, že se dveře odemknuly. Vzala za kliku a dokořán je otevřela.

„Hope? Co to děláš? Kam to jdeš?" Meredit se objevila za jejími zády a položila ji ruku na rameno. Hned ji však stáhla jako by dostala elektrický šok, který ji k tomu donutil. Temná energie ji zasáhla.

„Hope?" Opatrně na ní promluvila, protože ji došlo, co se to děje.

„Hope tady není a zřejmě dlouho ani nebude!" Promluvil hlas skrze Hope a její tělo se otočilo na Meredit.

„Co to.." Nestihla dopovědět, to co měla na mysli. Její panenky se protočily dozadu a ona upadla na zem. Hope se otočila zpět a vydala se do nočního a temného Londýna.

��l�Z�f(