Banshee

♦57.Díl♦

Všichni tři stáli před obrovskou mapou v hrozné místnosti. Sledovali jak tečka, které byla nedaleko Londýna slábne víc a víc. Harry ji skoro hypnotizoval, ale něco mu říkalo, aby se jí dotknul. Po delší chvíli to opravdu udělal. Přistoupil blíž k ní a prst přiložil na onu ohnivou tečku. Jakmile to udělal ocitl se na místě, o kterém si myslel, že už nikdy neuvidí. Věděl přesně, kde je, ale jeho pohled zamířil k jezeru, ze kterého cítil obrovskou negativní energii. Avšak obraz zmizel a on se cítil jakoby dostal ránu do hlavy. Zaklel a odstoupil od mapy. Když se na ní podíval, tak žádná tečka už na mapě nebyla.

„Co je? Viděl jsi něco?" Liam hned spustil.

„To jsem kurva viděl," zamračil se Harry a chystal se odejít, ale neodešel. Zastavil se před jmény, která byla vyryta na zdech. Rychle očima přejížděl po jménech a hledal jedno konkrétní. Našel ho! Na zdi hned u dveří. Hope Levett – dead first. Na nic nečekal a vyšel ze dveří. Liam a Arawn ho následovali jak poslušní pejsci.

„Co se děje?" Arawn se ozval, protože ho to zajímalo.

„Nemohla to být Hope, její jméno je první. Na zdech jsou jen banshee, některé jména jsem znal."

„Ale proč? Proč jen banshee?" Liam je dnes velice bystrý.

„Nemám absolutní tušení, ale poslední banshee musela být u jezera u ďábelského lesa."

Arawn s Liamem se zastavili na schodech a pozorovali Harryho, jak jde do obýváku za matkou Mandy.

„Co budeme dělat?" Liam lehce znervózněl.

„Co bychom dělali? Zřejmě tam s ním pojedeme."

„Ten les je plnej duší, házeli jsme tam těla, co Harry zabil."

„Máš v kalhotách nebo co?"

„Tss, nemám. Ale ty duše mě nenávidí."

Arawn jen zakoulel očima a následoval Harryho.

„Harry, je to docela daleko, měli bychom jet." Liam došel za nimi a dal si ruce do kapes. Nic jim na to neřekl a proměnil se v temný mrak, který vyletěl z domu.

„Taky možnost," zamumlal Liam a svého pána následoval. Stejně tak Arawn.

Tři temné mraky letěli mezi ulicemi Londýna, ale obyčejný člověk je nemohl vidět. Lidé nechtějí vidět to, co nemohou vysvětlit. Tohle byl jediný způsob jak být za deset minut na místě. Přistáli na louce kousek od jezera. Harry se rozhlížel kolem, aby se ujistil, že tu nikdo není. Jeho zrak stejně padl na jezero, které ho moc přitahovalo.

„Prohledejte to tady! Liame do lesa."

„Já tam nechci." Zašeptal si pod nos, ale udělal to.

Během toho, co Harryho muži prohledávali les a všechno kolem. Na dně jezera se dělo něco úžasného. Tělo Hope leželo na dně jezera a vypadala jakoby spala. Její vychrtlé tělo se měnilo zpátky, tak jak bylo. Bylo to bolestivé a ona cítila za každou jednou novou buňkou nehoráznou bolest.

Harryho muži prohledali za pár hodin prostor v okruhu několika kilometrů, ale nic nenašli. Harryho nespokojenost narůstala každou minutou. Pro jistotu tu nechal dva ze svých mužů, kteří měli hlídat, kdyby se přece jen někdo objevil. S ostatními se vrátil zpátky do Londýna, kde na něj už čekali. Byl u svého domu a v hlavě měl mnoho otázek, na které neznal odpovědi.

„Pane, světelný bod se na mapě znovu objevil."

„Kdy?" Harryho tohle velice zajímalo.

„Před několika hodinami, nedalo se s nikým spojit. Ani telefonem ani ničím jiným."

Harry jen kývl jakože rozumí a šel k autu. Doufal, když se ho opět dotkne, tak mu ukáže, kdo to je.

Mezi tím se Hope úplně uzdravila a byla plná sil. Bolest přešla a ona pod vodou otevřela oči. Hned jí chyběl vzduch a ona se potřebovala okamžitě dostat nad hladinu. Ale zaujalo ji něco zajímavého. Něco lesklého a zářivého. Doplavala k místu, kde to viděla a chytila to. Byl to zlatý náramek s rudým kamenem. Nechápala, kde se tady vzal, ale neměla čas nad tím nějak hlouběji přemýšlet. Rychle si ho nasadila na ruku a plavala ke hladině. Vzduch jí docházel čím dál tím víc a ona plavala jak nejrychleji mohla. Když už se konečně dostala ven zhluboka se nadechla. Dýchala rychle a cítila obrovskou úlevu. Položila se na záda a musela se uklidnit. Z jejího klidu ji však vyrušili hlasy. Hlasy byli dvou mužů, kteří měli kousek od jezera oheň. Už byla tma, takže oni ji vidět nemohli. Byla hodně daleko od břehu. Hope z nich cítila, že to nebudou lidé. Byla z nich cítit temná energie. Jeho temná energie.

Chvilku je ještě pozorovala a pak se rozhodla dostat se ke břehu. Cítila na svém těle změny a byla za to ráda. Trvalo nějakou chvíli než ke břehu doplavala. Nesnažila se schovávat a rovnou šla k těm mužům. Oni si jí stále nevšímali a ona si bez ostychu sedla k ohni, protože jí byla zima. V té chvíli jakoby se tam jen tak objevila jako duch. Ze začátku si opravdu mysleli, že je to jedna z duší, která se dostala z lesa.

„Hej, co tu chceš?" vrať se kam máš. Hope neodpovídala a dál se hřála u ohně.

„Tys neslyšela?!" zakřičel jeden z nich a vzal klacek a chtěl jí praštit. Sice by to duchem jen tak proletělo, ale i pro ducha je to značně nepříjemné. Ona však ten klacek chytila nad svojí hlavou. Podívala se na něj vytrhla mu ho a následně hodila do ohně. Postavila se a rukou ho odhodila až do dalekého lesa. Sama nevěřila, co se stalo. Nikdy neměla takovou sílu, ale ten druhý ji nedal možnost nad tím dumat. Napadl jí a ona se bez problému ubránila. Až moc.

Ležel na zemi a ona se cítila naprosto skvěle. Úlevně se usmála a z plných plic zakřičela.