Banshee

♦14.Díl♦

Ahojte. Vy už mě musíte mít plné zuby, ale já už zřejmě asi jiná nebudu:D Tady je díl pro ty, co to se mnou ještě vydrželi.

„Co-co?"

„Ozvali se asi před dvěma měsíci, chtěli tě vidět už tehdy, ale my nechtěly. Ale sehnali si soudní povolení. Za chvíli by měla dorazit sociální pracovnice a promluvit si s tebou."

„Děláte si srandu?! Vždyť mi devatenáct, můžu se rozhodnout sama, jestli je chci vidět, ne? Tohle se mi snad jen zdá."

Hope vždy racionálně uvažovala, ale teď jako by se jí z hlavy všechno vypařilo a ona se soustředila jen na jedno – vztek.

„Ale ještě pořád chodíš do školy. Vím moc dobře, že je to pro tebe těžké, ale nechceme ti bránit v tom, aby ses s nimi stýkala. Jsou to přece jen tví rodiče a ty bys je měla poznat. Přiletěli až z New Yorku."

„A tohle víte jak?"

„Setkaly jsme se s nimi. Jsou to milí lidé."

„No hrozně. Však všichni milí lidé opouštějí své děti."

„Hope! Jen se o to pokus, ano?" Meredit se na ní smutně podívala.

„Já nevěřím, že tohle vůbec říkáte. Já je vidět nechci, nechci s nimi mluvit a už vůbec ne se s nimi sbližovat. Konec, domluvila jsem!"

Nechala Meredit a Amandu v kuchyni a vydala se do svého pokoje. Nestihla ani vstoupit na schodiště a domem se ozval zvonek. Bylo ji jasné, že to bude ta sociální pracovnice, tak se vydala ke dveřím. Otevřela je a tam stála starší dáma.

V její tváři byl vepsaný lehký úsměv, který se ještě rozšířil, když viděla mladou dívku. Bylo ji jasné, že ona je důvod, proč je tady.

„Dobrý den, já-"

„Nemáme zájem!" Lehce Hope zakřičela a zabouchla dveře. Naštvaně šla ke schodišti, ale nejraději by odsud odešla. Ne napořád jen na chvíli, aby si pročistila hlavu.

„Nezvonil někdo?" Zakřičela Amanda z kuchyně.

„Ne!" Hope stroze odpověděla, ale na to se zvonek ozval znovu. Hope chtěla jít znovu toho, kdo stojí za dveřmi slušně poslat do háje, ale Meredit ji předběhla.

„Dobrý den, Vy budete paní Mour?" Meredit se usmála a natáhla ruku k dámě.

„Dobrý den, paní Levett, přišla jsem na příkaz soudu, abych se domluvila se slečnou..." Nedopověděla a podívala se na Hope, která naštvaně stála na schodech.

„Ano, jsme se vším obeznámeni. Pojďte dál. Dáte si něco k pití? Kávu, čaj nebo koňak."

„Černý čaj, děkuji."

„Půjdeme si sednout do obýváku. Amando, uvař prosím jeden černý čaj. Pojďme, tudy. Hope!" Meredit se na ní přísně podívala. Hope jen stála a propalovala obě strašným pohledem. Meredit k ní přišla blíž a chytila ji za paži.

„Chovej se slušně. Pojďme!"

♦♦♦

„To se mi snad jen zdá!" Hope zakřičela hned, jak Meredit zavřela vchodové dveře. Byla neskutečně naštvaná.

„Není to tak zlé." Amanda ji objala okolo ramen.

„Není? Není?! Jít s nimi zítra na oběd? A ještě k tomu vy dvě tam nebudete? Někdo tam nahoře mě musí nenávidět."

„Ale tak ti soused večer spraví náladu. Už máš vymyšlené, co si oblečeš?" Meredit vesele poskočila a usmála se na svou dceru.

„Nikam nejdu!"

„Hope! Půjdeš jak na oběd se svými rodiči, tak i s Harrym! Bez debat, slíbila jsi mu to." Amanda po celém dni, kdy se musela tvářit, že je naprosto v klidu a tahle situace není vůbec zlá. Není zlá, je úplně katastrofální. Jak si ti lidé můžou vůbec myslet, že se po tolika letech vrátí a vezmou ji její jediné dítě.

„Ale-"

„Ne! Nebudu se o tom s tebou dohadovat."

Hope už nic jiného nenamítala a naštvaným krokem odešla do svého pokoje.

Meredit a Amanda jí sledovaly, dokud neuslyšely prásknutí dveří. Obě si hlasitě odechly a podívaly se na sebe.

„Nechci o ni přijít." Meredit zašeptala a rozbrečela se. Amanda ji okamžitě objala a snažila se ji utišit, ale i ona měla na mále, aby se nerozbrečela.

„Neboj se, nepřijdeme o ni."

„Jak si můžeš být tak jistá? Co když ano? Co když odejde s nimi a na nás zapomene. Je to naše jediné dítě, nechci o ni přijít. Trvalo nám, tak dlouho než začala mluvit, než začala normálně jíst, věřit nám. Co když do toho zase spadne? Co bude potom?"

Meredit měla pravdu, trvalo jim neskutečně dlouho, než se z Hope stalo zase šťastné a usměvavé dítě.

„Hope je silná, ona to zvládne. A jen co zase začala mluvit, byla tak drzá, že nás několikrát volali do školy. Je už skoro dospělá, ona se nedá."

„Snad máš pravdu." Meredit se od ní odtáhla a usmála se.

„Samozřejmě, že mám. Tak pojď, jdeme uklidit a pak si půjdeme lehnout."

„Dobře."

♦♦♦

„Hope, měla bys něco sníst." Amanda se snaží do Hope dostat aspoň ten jogurt.

„Ne, nemám hlad." Stroze odpověděla a dál se tvářila uraženě.

„Zavezeme tě před restauraci, pak nám zavoláš a přijedeme pro tebe, okay?" Amanda to vzdala.

„Fajn."

„Dobře, za hodinu vyjíždíme. Běž se připravit."

Hope se zvedla ze židle a odešla do svého pokoje. Svalila se na postel a povzdychla si. Nejen, že dnes bude muset přežít oběd s nimi a potom večer večeře s Harrym. Třeba bude mít štěstí a srazí ji auto. Zadívala se na svůj šatník a přemýšlela, co si obleče. Z jejich myšlenek ji vyrušil telefon. Natáhla se pro něj a usmála se na zprávu, která ji došla.

Elis: Ahoj, brouku. Mám pro tebe super novinku. Zítra se stavím, Londýn bude náš. Už se těším. ;)

Hope se aspoň trochu zvedla nálada. Její nejlepší kamarádka bude v Londýně a ona si konečně bude moct někomu postěžovat. Ale teď musí přežít dnešní den.