Banshee

♦32.Díl♦

O den později...

Hope ležela na gauči a sledovala televizi. V nitru ji z žíral špatný pocit. Hlavně z ní samotné, protože když včera Harrymu do očí řekla, že je to nesnesitelný egoista a ona s ním nechce mít nic společného, tak nějak cítila, že to dělat neměla. To bylo vidět už na jeho zuřivém pohledu.

„Až příště budeš potřebovat pomoc, tak mě nevolej!" Harry se na ní opovrženě podíval a pustil ji z náručí. Jeho oči byly chladné, takové jeho oči ještě neviděla. Následně ji obešel a vyšel z nákupního centra. Hope si uvědomila, že to přehnala a chtěla ho dohnat, aby se mu omluvila, ale on už byl pryč.

Nechtěla na to moc myslet, i když to bylo kruté, tak to byla pravda.

„Mimořádné zprávy, nedaleko Londýna v opuštěném skladišti nalezeno tělo. Policie po identifikaci zjistila, že se jedná o Sebastiana Formena(19), který se pohřešoval od minulého týdne. Policie nechce zveřejňovat další informace, jediné, co se podařilo zjistit, že Sebastian byl mučen. Po vrahovi nebo vrazích policie pátrá."

Hope nevěřícně zírala na televizi a nemohla věřit tomu, co právě slyšela. Žaludek se ji stáhl jako ještě nikdy předtím. Párkrát zamrkala, aby si byla jistá, že to není sen. On ho zabil! V puse ji vyschlo a ona se cítila, jako by měla každou chvíli zvracet. Co za stvůru může tohle udělat? Nechápala, že tohle se děje zrovna jí. Už jí začalo všechno docházet. Proč na ní ve škole všichni zírají, proč se Elena chovala tak divně. Měla z ní strach, protože se bála, co by se jí mohlo stát, kdyby se na Hope co jen trochu škaredě podívala.

„Pane bože, on ho zabil! On ho zabil! On ho zabil."

Chytila se za vlasy a opakovala to pořád dokola. Pak udělala něco šíleného. Obula si boty a vydala se do domu naproti. Nevěděla, jestli je doma nebo ne, ale musela s ním mluvit za každou cenu.

Přihnala se k těm mohutným dveřím a pěstí silně třikrát zabušila. Byla plná vzteku, takže měla odvahu, ale i ta ji začala pomalu opouštět. Dveře se až děsivě pomalu otevíraly a ona spatřila Liama.

„Hope? Co tady děláš?" Nevěřícně na ní zíral a tušil nějaký problém. Hlavně mu bylo divné, proč tu je, když Harryho poslala slušně řečeno do háje.

„Kde je?" Zeptala se hned a Liamovu otázku nereagovala, prošla okolo něj dovnitř a směřovala do obývacího pokoje, ale tam nebyl.

„Kde je kdo?"

„Nehraj to na mě Liame." Zamračila se a podívala se na schody, které chtěla vyjít až do jeho pokoje, snad tam nezapomněla cestu, ten dům je obrovský.

„Neměla bys tu teď být." Postavil se před ní, aby se na ty schody nedostala. Věděl, že teď není zrovna doba na to, aby tu byla.

„Liame, pusť mě tam."

„Hope, já to myslím vážně!" Varovně se na ní podíval, ale stejně se nějak dostala okolo něj a stoupala po schodech. On ji však pohotově chytil okolo pasu. Ona lehce vykřikla a začala se vzpírat.

„Liame pusť mě! Dělej! Já s ním potřebuju mluvit. HARRY!" hlasitě vykřikla a doufala, že ji slyšel. I když už byli pod schody, tak ji stále držel.

„Hope, uklidni se sakra!"

„Já se nemůžu uklidnit! Pusť mě, musím s ním mluvit!"

„Nemůžeš tam teď jít!"

„Já musím, dokud mám odvahu, tak mě laskavě pusť!"

„Co se tady sakra děje?!" Harry se objevil nahoře na schodech, jen v boxerkách. Byl překvapený, že vidí Hope, ale také docela mrzutý, protože ho vyrušila. Liam ji stále ještě nechtěl pustit, protože věděl, že tohle nedopadne dnes dobře. Harry pomalu sešel ze schodů a podíval se na ně.

„Co chceš, Hope?" To bylo snad prvně, co jí řekl jménem, ale to teď neřešila.

„Ty...ty...vrahu! Ty jsi ho zabil!" začala na něj křičet a on nakrčil čelo.

„Koho?" Možná mu to v tu chvíli nedocházelo, koho myslí, ale za posledních pár dní zabil docela dost lidí.

„Nedělej, že nevíš, o kom mluvím, ty-"

„Dobře bych si rozmyslel, co řeknu, maličká." Drze se usmál a v té chvíli mu to došlo, o koho vlastně jde.

„Tak jsem ho zabil, no a co?" řekl to jako by oznamoval, že pokazil test s matiky. Liam chtěl říct něco v tom smyslu, že to nebyl zrovna dobrý nápad to říct zrovna teď.

„Jak to můžeš jen tak říct?! Zabil si člověka! Lidkou bytost, možná chtěl udělat hroznou věc, možná už ji udělal, ale to neznamená, že si ho měl mučit a potom zabít!" Už se v Liamově náručí nekroutila a stála na místě a v očích měla plamínky zlosti, jelikož jeho přístup ho značně iritoval. Liam sice stisk povolil, ale úplně ji nepustil.

„Právě proto byl to jen člověk. Člověk, který se provinil, tak či tak by skončil v pekle, lepší dřív než později. Já jsem spokojený. Lidé jsou den ode dne horší, já silnější. Jsou to jen hmyz, který když chci tak zašlápnu. Můžu zabít kohokoliv chci, kdy chci a jak chci. Můžu si dělat, co jen chci, tenhle svět mi začíná pomalu patřit. Nikdo, opakuji nikdo, mi v tom nezabrání ani ty, ani nikdo jiný." Cítil se spokojeně, protože řekl, jak to je nikdo mu nemůže říct něco jiného.

„Jsi monstrum!" Zařvala na něj.

„Neřvi na mě, já jsem to největší monstrum na celé zemi. Mohl bych tě klidně zabít, mohl bych zabít všechny, koho máš ráda, co třeba tvé matky? Hm, jak by se ti to líbilo. Takže si dávej pozor, jak se mnou mluvíš."

Jakmile zmínil její matky, tak se neudržela a přistoupila k němu, napřáhla se a vlepila mu facku. Nestihla ani nijak zareagovat, protože se všechno stalo strašně rychle. Jeho tvář se mírně pootočila do strany a on na svou tvář položil ruku.

„Tak to jsi opravdu neměla, teď zaplatíš." Chytil ji za pas a přitáhl si jí k sobě blíž.

„Víš ty vůbec, kdo já jsem?!" Zvýšil na ní hlas, ale ona se ho nebála.

„Nezajímá mě, kdo jsi."

„Ale mělo by. Jen se na mě podívej, podívej se mi do očí(viz.gif)!"