Banshee

♦49.Díl♦

 

Hope se dostala až k rozpadlému domu, který byl asi o dvě ulice dál. Už na místě, kde zřejmě kdysi byly dveře, visela cedule se zákazem vstupu. Jakoby jí tohle mohlo zastrašit. Pousmála se a vešla dovnitř. Všude okolo byla cítit krev a mrtvolný zápach. Šla po čichu chodbou až ke schodům, které vedly do sklepa. Na chodbě všude byly pověšené cedule, které zakazovali vstup, některé byly napsány i krví. Opatrně scházela schody, až se dostala úplně dolů a tam ji viděla. Tu kterou teď potřebuje.

New York

Hope spokojeně stála před letištěm v New Yorku. Byla už noc. Nechtěla se tu moc zdržovat, protože z toho měla špatný pocit. Proto měla s sebou jen batoh, ve kterém měla truhličku, kterou musí střežit jako oko v hlavě. Chytla si taxík a nadiktovala adresu hotelu, kde by všechny banshee už dávno měly být. Cesta byla docela dlouhá, ale jí to rychle uteklo. Měla totiž v hlavě tolik myšlenek, že nic okolo nevnímala. Řidiči zaplatila a vystoupila. Hotel byl malý, ale vypadal pěkně. Asi se chtěli zašít někde, kde nebudou moc na očích. Je jich tu asi dvacet, takže musely zabrat celý hotel.

Vešla dovnitř, kde byla hned recepce. Za ní seděla starší paní, která si četla noviny, protože zřejmě neměla nic jiného na práci. Když si všimla, že někdo přišel, nasadila falešný úsměv a pozdravila.

„Dobrý den, jak Vám mohu pomoci?"

„Měla bych tu mít rezervaci, na jméno Hope Levett."

„Ano, jistě slečno. Pokoj číslo 38, zde jsou klíče."

„Kolik je cena, za noc?"

Paní ji řekla cenu, ale klidně může zaplatit, až bude odcházet.

„Není třeba, budu tu jen jednu noc."

Hodila bankovky na pult a odešla do svého pokoje. Cestou potkala několik holek a cítila, že jsou to banshee. I ony to poznaly, takže na sebe nepatrně kývly. Než se však dostala do svého pokoje, tak jí zastavila malý dívka. Mohlo jí být tak okolo dvanácti let.

„Ahoj, já jsem Marry, jak se jmenuješ ty?" Byla to malý banshee, která ještě ani pořádně neví, co to obnáší, být banshee.

„Oh, ahoj. Já se jmenuji Hope."

„Máš krásné jméno, proč nemáš vlasy?"

„No..."

„Marry, co to děláš?" za ní se objevila mladá dáma, která si Marry za rameno přitáhla blíž. Podívala se na Hope takovým nepřátelským výrazem, ale jakmile jí spatřila, ulevilo se jí. Poznala, co je zač.

„Mami, povídala jsem si Hope."

„S Hope? Hope Levett?"

„Ano, proč?"

„Ráda tě poznávám, znám se s tvojí matkou. Říkala, že tady budeš. Je to tady rozhodně bezpečnější, víš přece, co se na světě děje. Ty jsi poslední, co sem dorazila. Jinak už jsou všechny tady. A ty Marry, nemůžeš zastavovat s cizími lidmi, říkala jsem, že je to nebezpečné. Ráda jsem tě potkala, ale už musíme jít."

Obě odešly a Hope se konečně dostala do svého pokoje. Jen vytáhla nějaké věci z batohu a hned zase odešla.

Mezitím, co Hope šla do pokoje, tak recepční se strachem, který pohltil celé její tělo. Vzala telefon a vytočila číslo, které bylo zlatými písmeny natisknuté na černé kartičce. Ruce se jí třásly, ale věděla, že to musí udělat.

„Halo?"

„Hope Levett, právě dorazila do hotelu a ubytovala se. Je v pokoji číslo-" nedopověděla to, protože si všimla Hope, která před ní stojí. Lekla se a telefon ihned položila.

„Slečno, vyděsila jste mě, sem nemůžete. Za recepci můžou jen zaměstnanci, " chytila se za srdce a snažila se danou situaci zamluvit.

„Vážně? Vyděsila? Tak se dívej," podívala se na ní a její oči zčernaly. Stará dáma chtěla křičet, ale to se jí nepovedlo. Hope jí ještě předtím chytila za hlavu a zlomila jí vaz. Otevřela dveře, které byli za ní. Byla to malá kuchyňka, skvěle. Její tělo tam odtáhla, sebrala dva největší nože a vzala klíček, co byl ve dveřích. Nepotřebuje, aby jí tam teď někdo našel. Musí si pospíšit, nemá moc času. Vzala svazek klíčů, který byl na recepci, zamkla hotel a v přízemí zhasnula.

Je mi to líto...

Harry

Seděl v prezidentském apartmánu a díval se na noční New Yorku. Je tu už dva dny a ještě o žádné zprávy o Hope.

„Pane, mám nové zprávy. Hope Levett se právě ubytovala v hotelu. Máme ji přivést?"

„Ne, mám teď schůzku, ale přijdu si pro ní sám."

„Ano, pane."

Hope

Blížilo se ráno a Hope se svezla po zdi na zem. Zhluboka dýchala v ruce svírala nůž. Celé ruce měla od krve a ona už v sobě neměla žádnou sílu. Dívala se na chodbu, kde leželo několik těl. V žádném už nebylo ani trochu života. Jediné tělo, ze všech, které ji nejvíce děsilo, byla Marry, která ležela na konci chodby a hlavu měla otočenou k ní. V jejích mrtvých očí byla i teď hrůza. Celý tento masakr netrval ani půl hodiny. Protože většina z nich spala, ale přece jen se nedokáže pach smrti schovat před banshee.

Hope cítila, jak jí po tváři teče slza. A hned za ní další a další. Teď už na světě opravdu nemá na světě nikoho. Takhle tam seděla asi půl hodiny, než se zvedla ze země a odešla do svého pokoje. Ten jediný byl nedotčený. Zamířila si to přímo do koupelny, aby ze sebe smyla krev svých sester. Oblečení- které měla na sobě, hodila do koše a stoupla si pod sprchu, voda byla skoro vařící, ale jí to nepřišlo. Houbou drhla své tělo, od krve, která prosákla skrz oblečení. I když byla čistá, tak si připadala špinavá. Její tělo bylo červené, kvůli tomu jak moc své tělo drhla. Byla špinavá, ale tahle špína se nedá smýt.