Banshee

♦12.Díl♦

„Co se děje?" Zeptal se zmateně Harry, když viděl Hope, jak se za něj schovává.

„To jsou oni." Hystericky vykřikla a chytila se jeho ruku, z čehož byl Harry dost mimo. Hope neskutečně bolela hlava, ale i přesto na sobě nenechala nic znát.

„Oni tě srazili?" Harry nevědomě zvýšil hlas.

„Co? Ne! Oni mě sledovali! Co tu chtějí?" Hope se mračila a Harry se usmál.

„Pracují pro mě."

„Pracují pro tebe? Tak proč mě sakra sledovali? Au!" Hope se chytila za hlavu a sedla si znovu na postel. Harry pořád držel její ruku a nevypadal, že by ji měl pustit. Hope se na něj podívala a on ji pustil. Liam k ní přešel a ona se na něj vyděšeně podívala.

„Neboj se, jen tě chci zkontrolovat. Jsem doktor." Liam se usmál a ona jemně kývla.

„Odpovíš mi?" zeptala se Harryho, který sledoval Liama při práci. Ed s Adamem stáli u dveří a ani nedutali.

„Na co?"

„Proč mě sledovali?"

„Aha, nařídil jsem jim to." Hope pouze otevřela pusu, ale žádná slova z ní nevyšla. V hlavě ji tepalo a ona měla zastíněnou mysl.

„Důvod?"

„Odejděte." Tohle bylo mířeno na všechny kromě Hope. Nikdo se nepokusil odporovat a ve spěchu opustili pokoj.

„Proč?"

„Nechci, abys mi uletěla."

„Co?"

„Vím, že andělé se tu nezdržují dlouho. Teda pokud nechtějí." Svůdně se usmál a šel k ní blíž. Ona pozorovala každý jeho pohyb, až se zastavil přímo před ní. Naklonil se, až mohla cítit jeho horký dech na svých tvářích.

„Jestli chceš, tak ti s tím moc rád pomůžu." Jeho hlas byl hlubší, svůdnější. Hope se snažila zachovat klid, ale její tělo reagovalo jinak. V jejím břichu se jí stáhly svaly a husí kůže ji naskočila na celém těle. Nelíbil se jí ten pocit, hlavně proto, že to byl on.

Harry byl spokojený s její reakcí, hlavně jejich velkých očí, které na něj hleděli. Jeho oči skočily z jejích oči na její rty. Pomalu se k ní přibližoval. Bylo ji jasné, že ji chce políbit. Ale ona ho políbit nechtěla. Hlavně proto, že je na něj neskutečně naštvaná. Na poslední chvíli pootočila hlavu a jeho rty skončili na její tváři. Usmál se a odtáhl se od ní, ale ona ho chytil za krk a přitáhla si ho tak, aby mu mohla pošeptat do ucha.

„Jak můžeš vědět, že jsem pořád nevinná?" Odhodlaně Hope zašeptala a nebylo jí to vůbec trapné.

Uslyšela jeho tiché zavrčení.

„Nezahrávej si se mnou. Nemáš ani ponětí, kdo jsem."

„Máš pravdu. Nevím, kdo jsi, ale vím, že si na tebe mám dávat pozor. Teď bych ráda šla domů." Pustila jeho krk a odtáhla se od něj, aby se mohla postavit. V tom uslyšeli klepání na dveře.

„Ano?"

Do pokoje vešel Liam s nějakými prášky.

„Nerad ruším, ale přišli hosté." Harry jen kývl.

„Liam, doprovoď slečnu domů."

„Spolehni se." Harry ještě jednou zavadil pohledem k Hope a pak odešel z místnosti.

Hope se zhluboka nadechla jako by to předtím nebylo možné. V jeho přítomnosti se cítila zvláštně.

„Ehm, jak se cítíš?"

„Jako by moje hlava byla gong." Liam se vesele zasmál.

„To se ti nedivím, byla to pořádná rána." Přišel k ní blíž a podal ji prášky, které jsou proti bolesti.

„Ty víš, že mě nesrazilo auto, že?"

„Vím, ale lepší bylo říct tohle, protože...no to je jedno. Tyhle prášky ber, jen když to bude nesnesitelné, ok?" Liam se vyhnul jejímu pohledu. Ona se na něj dívala a cítila z něj zlou energii, ale ne zas tak zlou jak z Harryho.

„Kdo jsi?"

„Jmenuji se Liam, jsem doktor."

„Lžeš." Odhodlaně se na něj podívala a on ji pohled opětoval.

„Proč si myslíš, že lžu?"

„Cítím to z tebe. Cítím to zlo, ale není tak hrozné jako jeho." Hope zmátl Liamův smích.

„Bojíš se vyslovit jeho jméno?"

„Ne. Nebojím se ho, teď mi odpověz, kdo jsi?"

„Nevím, jestli-"

„Řekni mi, kdo jsi, nebo Harrymu řeknu, co se mi opravdu stalo."

„Myslíš, že ho to bude zajímat? Jsi jen obyčejná holka, kterou chce dostat do postele." Hope se tahle jeho slova dotkla, ale věděla, že je to pravda. Ale nakonec se lehce zasmála.

„Víš, umím být velice přesvědčivá a taky, kdyby ho to nezajímalo a bylo by mu to jedno, tak proč jsi mu neřekl pravdu?"

Neodpověděl. Věděl, že má pravdu. Harry se o ní zajímal, tak jak o nikoho posledních pár let.

„Liame..." Řekla lehce jeho jméno a on se jí podíval do očí. Použila svou schopnost, jak dostat to, co ona sama chce.

„Kdo jsi?" Zašeptala jemně. On pozoroval její zelené oči, a jak se jí zorničky zvětšují a zmenšují, jak se mu snaží dostat do hlavy.

„Jsem jeho pravá ruka." Odpověděl a pořád se na ní díval.

„Čí?"

„Jeho."

„A kdo je on?"

Liam už neodpověděl a zatřásl hlavou, aby ji dostal ze své hlavy. Jeho dech se zdál těžší a byl neskutečně naštvaný. Jeho oči zrudli a on se na ní podíval. Nelekla se jeho očí, ale začínala pociťovat strach. Pevně ji chytil za paži. Určitě tam bude mít zítra modřinu.

„Tohle už nikdy, nikdy nedělej! Hlavně ne na nesprávné lidi, jinak tě to bude stát život. Teď tě doprovodím domů!" Hope jen přikývla a nechala se táhnout ven z pokoje.

On se uklidnil a pustil její paži. Jeho oči dostali normální barvu a dokonce se lehce usmál.

Schody sešel jako první a Hope za ním cupitala jako takový pejsek, když se blížili ke vchodovým dveřím, tak si všimla několika lidí v obýváku a Harryho, který držel v ruce skleničku s nějakým alkoholem. Musel je slyšet, tak se na Hope podíval ve stejnou chvíli jako ona na něj. Zvedl jeden koutek rtu a kývl na ni.

Ona se ale zamračila. Nevěděla, co je zač. Předtím ji to nezajímalo, ale teď. Teď potřebuje vědět, co je zač. Liam si odkašlal a ona se na něj otočila. Stál u otevřených dveří a čekal na ní až se uráčí jít.