Banshee

♦42.Díl♦

Tak příští díl bude trochu jiný, protože se skočí o rok dopředu. Kdo si pamatuje ukázku na začátku, tak odtamtud budu pokračovat :p 

Mějte se!

Blížila se půlnoc, což by se někteří chystali spát, Hope ne. Byla docela ráda, že většina oblečení Mandy byla černá, aspoň se líp ztratí. Něco jí táhlo ven a ona se tomu nechtěla bránit, tak radši poslechla své instinkty a šla ven. Nasadila si kapuci a sešla schody.

„Kam si myslíš, že jdeš, mladá dámo!" zastavil ji muž, který vypadal jako její otec.

„Ven."

„A kam? A s kým?"

„Jdu se jen projít, tati!" bylo to pro ní velice divné, říkat mu tak.

„Mandy já tě varuj-"

Už ho dál neslyšela, protože zabouchla dveře a šla po příjezdové cestě až k bráně. Asi ještě nestihli zamknout, protože se lehce dostala ven. Šla tak prázdnými ulicemi, když ucítila zvláštní vůni. Velice dobře známou vůni. Vůni smrti! Táhlo jí to ulicemi dál a dál, až tam, odkud vůně šla. Dostala se do temné uličky, kde bylo úplně prázdno. Jen kontejnery a strašný zápach odpadků, ale vůně smrti všechno okolo přebila. Šla dál a uviděla nohy, dámské nohy. Měla smíšené pocity, ale i přesto šla dál. Nejraději by vzala nohy na ramena a utekla, ale pořád chtěla vědět, jak vypadá a jak zemřela. Když přišla až úplně k tělu, viděla mladou černovlasou ženu. S podřezaným hrdlem, okolo sebe byla kaluž krve. A nejzvláštnějším na tom bylo, že neměla oči. Už tu musí být dlouho. Všude na ní jsou mouchy a ohlodávaly jí krysy.

„Skvělý, co teď?" povzdechla si a chytila se za vlasy. Co jiného, než zavolat policii. Vytáhla telefon a volala. Bezva, co jim řekne? Já jsem banshee, co dokáže vycítit smrt a tak jsem ji našla. Musí něco vymyslet.

....

„Tak slečno, teď mi všechno povězte," policistka stála s Hope mimo místo činu. Hope se na ní podívala a začala.

„Šla jsem se ven projít, jen tak jsem se procházela, když jsem ucítila strašný zápach. Tak jsem se šla podívat a našla ji.

„Proč jste šla sama do temné uličky? Mohlo se něco stát i vám."

„Aspoň už bych to měla za sebou," mluvila si pod nos.

„Prosím?"

„Ale nic, už víte, kdo to je?"

„Ne, ale jste jediný svědek, takže mi dejte na sebe kontakt. Jistě vás budeme ještě kontaktovat."

„Super," ironicky prohlásila a nadiktovala číslo telefonu, který patřil Mandy.

„Chcete odvést domů?" zeptala se jí a ona souhlasila. Je skoro pět ráno a ona se cítí strašně unavená. Rodiče byli vzhůru, ale že její dceru přivezla policie, je vůbec nepřekvapilo. Není to poprvé a oni oba tuší, že ani naposledy.

O týden později...

To co se stalo před týdnem, se dělo každou noc. Londýn je obrovské město a každý den, v něm někdo umře. Ať už přirozenou nebo ne. Hope se nesnažila své schopnosti zakrýt, k čemu. Už nemá nikoho na kom by jí záleželo. Jen si toho začala víc všímat policie, začíná to být velice podezřelé, že se Hope nachází skoro u každého těla. I když už je objevené policisty. Vždy se tu ukáže. Už jím začíná vrtat hlavou, zda s tím nemá něco společného. Sledují ji a dávají si na ní pozor. Hope si však nemůže pomoct, ale také už si na to musí dávat pozor. Protože si všímá, že u většiny těl se scházejí Harryho lidi. Hlavně musí zmizet úplně, ale ještě předtím dá o sobě vědět. Teda pokud to půjde. Aby nikdo z nich nezapomněl, čeho je vůbec schopná. A že tohle ještě není zdaleka konec. Půjčila si otcovo auto, bez svolení samozřejmě a zajela za město. Auto nechala kus dál, než stála ona. Měla dokonalý výhled na celé město. Jak je na pohled krásné a tou krásou láká turisty, ale je to jen obal, který skrývá obrovský a odporná tajemství.

Začala si představovat, jaké by to asi bylo být normálním člověkem? Normálním člověkem, který nemá ani tušení, že svět nadpřirozena existuje. Že to není jen fikce z filmů a různých pohádek. To musí být krásné, ale bohužel, to je jen její představa. Zhluboka se nadechla a začala z plných plic křičet. Fungovalo to, vlna jejího křiku se valila na Londýn a ona pořád křičela. Avšak nebyl to tak silný křik, jako v tu noc, kdy jí Harry zabil matky. Zřejmě proto, že má na sobě tenhle „obal".

Nadpřirozené bytosti, kterých je teď podstatně méně, než před tím, co je dokázala Hope omráčit. Protože nechtěli čelit dalšímu útoku, tak změnili místo. Pro ty odvážné, co se rozhodli zůstat, tento křik byl pro ně jen velice nepříjemný. Dostal se až k Harrymu, který byl vzteky bez sebe. V uších mu pískalo a on neslyšel ani své myšlenky. Držel se za uši a chtěl, aby to už přestalo. Nejen, že jí ztratil, ale teď ví, že je někde venku a dokáže mu ublížit jako nikdo jiný. Pekelné psy měl stále u sebe, takže jakmile se křik přestal, vypustil je do ulic Londýna, aby jí našly. Bylo mu úplně u zadku, jestli je někdo uvidí, jestli někoho zabijí. Chce jen ji, aby jí mohl vyrvat srdce z hrudi.

Hope přestala křičet a cítila se báječně. Jakoby tohle pro ní byla nějaká droga, které se nemůže nebažit. Cítila by se líp, kdyby byla sama sebou, ale tohle taky ujde. Usmívala se na město a doufala, že to Harry dobře slyšel. Nasedla zpět do auta a odjela domů. Od ignorovala své rodiče, kteří na ní křičely ohledně toho auta. Hlavně proto, že Mandy nemá řidičák. Denně poslouchá, jak na ní křičí a to ona za to vlastně ani nemůže. Začíná jí to pěkně štvát a nedopadne to dobře, až přeteče její pohár trpělivosti. Tak provede něco strašného.

Šla hned do svého pokoje a sedla si přímo doprostřed. V hlavě jí létala další slova, ale teď i hlasy. Lehce se bouchala do hlavy, aby hlasy ztichly, ale nezabralo to. Za ten týden přibylo několik slov na stěny. Už to nechce dělat, už nechce vidět nějaká slova, kterým nerozumí. Chce se jen pomstít, mu. Avšak netuší, že tato slova jsou pro ní důležitá, tak jako pro nikoho. Jen Hope o tom stále ještě neví...zatím.