Banshee

♦43.Díl♦

O rok později...

„Zdravím, já jsem tvoje nová terapeutka. Jmenuji se Jasmin Elmards. Ty musíš být Mandy, že ano?" Do místnosti vešla docela mladá žena, která na sobě měla černé upnuté šaty. Zřejmě je čerstvě po škole, protože víc jak dvacet pět určitě nemá. Mile se na svou pacientku usmívala, skoro jako by jí litovala a ten úsměv ji měl nějak pomoci. Její pacientka však netušila, proč tam je. Má docela jiné starosti, které trvají už přes rok. Na takové povídání si o svých problémech nemá absolutně čas a ani chuť.

„Hm." Nezmohla se na nic jiného, než tohle. Tohle je už asi pátý terapeut, kterého za poslední rok dostala. I když o to nestála. Leží na „cvokařském" křesle a dívá se na svou terapeutku.

„Nic víc mi k tomu neřekneš?" Zeptala se zmateně, protože čekala něco jiného. Nevypadá tak hrozně, jak si jí představovala, až na tu oholenou hlavu.

„A co bych na to jako měla říct? Něco jako: „Jé, vy jste můj nový cvokař? Jupí, já si s Vámi ráda popovídám o jednorožcích. A hele jeden tu zrovna se mnou přišel, dívejte jak, je pěkně růžový!" S tím nepočítejte."

„Proč tolik ironie, Mandy?"

„Protože už je to asi pátý terapeut a nikdo ze mě nic nedostal."

„No dobrá. Víš vůbec, proč jsi tady?"

„Nope."

„Tak já ti to objasním." Podívala se na mě a otevřela černé složky, kde měla papíry.

„Jen do toho." Podívala jsem se do stropu a hlavu si podložila rukama.

„Tví rodiče mají o tebe strach. Velké změny. Barva vlasu a následné oholení celé hlavy, styl oblékání a hlavně zhoršení chování. V noci chodíš ven a vracíš se pozdě ráno. S rodiči nekomunikuješ a objevuješ se na divných místech. Většinou tam, kde najdou policisté mrtvé tělo. Můžeš mi to vysvětlit?"

Usmála jsem se a podívala se na ni.

„Tak ok. Jelikož jste pátý terapeut a já už to potřebuji někomu říct. Tak hned z kraje. Nejmenuji se Mandy. A ti lidé, co mě do tohle dostali nejsou mí rodiče."

„Ne? A jaké je tvé jméno? A kdo jsou teda tví rodiče?"

„Na mou životní situaci mám teda pěkně mizerné jméno. Rodiče bych raději neřešila."

„A to je?"

„Hope."

„To je pěkné jméno. O jaké situaci mluvíš?"

„Tak zaprvé: V tomhle těle hniju už sakra dlouho a přestává mě to bavit. Hlavně, když mě „rodiče" nutí do takových blbostí. A za druhé už mě nebaví utíkat, ale nemám na výběr." Nezapomněla u slova rodiče udělat ve vzduchu uvozovky.

„Dobře, dobře. Začneme od začátku. Kdy tenhle tvůj život začal?" Zeptala se a vytáhla si trochu větší notes. Cvakla propiskou a zadívala se na ní.

„Fajn, začneme hezky od začátku. Začala to ten den, co jsme se přistěhovali do Londýna..."

...

„A to je všechno, celý můj příběh," Hope pokrčila rameny a zadívala se na terapeutku.

„Hm, zajímavé. Jak dlouho ti trvalo si tenhle příběh vymyslet?"

Hope se začala smát, protože věděla, že jí nebude věřit,

„Myslíš, že jsem si to vymyslela, Beathag?" její jméno vyslovila s pohrdáním. To terapeutku zaskočilo. Nikdo nezná její pravé jméno.

„Co jsi to řekla?"

Hope nereagovala, postavila se a šla se zadívat z okna.

„Pořád myslíš, že jsem si to vymyslela?"

Hope cítila, že i ona se postavila.

„Co jsi sakra zač," zeptala se svým démonickým hlasem.

„Už jsem řekla. Jenže si asi správně neposlouchala. A nesnaž se ho varovat, já vím, že on je tvůj pán." Hope se na ní otočila a ona viděla její žluté oči.

„Tady nejsi v podsvětí, Beathag. Studovala jsem tě už dlouho, když mi pak řekli, že mám jít k tobě jako k terapeutovi, tak jsem si tě nastudovala ještě víc," usmála se na ní.

Beathag se zadívala na stůl, kde byl položen telefon. Rozběhla se k němu, aby mohla dát pánovi vědět, protože na zemi nemá skoro žádnou moc. Chtěla mu dát vědět, že našla banshee, kterou celý rok hledali, ale nepovedlo se jí to. Nečekala totiž, že by Hope u sebe mohla mít nůž. Byla rychlá a nůž ji zarazila přímo do srdce. Beathag to nečekala a tak se svalila na Hope. Která ji chytila a její hlavu držela v náručí.

„S vámi démony je to jednoduché, nemáte duši, proto zmizíte navždy. Ale řeknu ti tajemství, já už ji taky nemám!" zašeptala jí do ucha a zlomila jí vaz. Potom jí ze sebe shodila a vzala telefon, který byl na stole.

„Skoro jsi to stihla, zlato. Ale pozdě, ale ráda si pokecám," mluvila na ní. I když věděla, že je mrtvá. Vytočila Harryho číslo. Vzal to téměř okamžitě.

„Beathag?"

„Píp, špatná odpověď."

„Kdo to je?"

„Hádej dál, máš ještě dva pokusy."

„Ptám se naposledy, kdo jsi?!"

„Tak už máš poslední pokus."

„Asi nemáš ponětí, s kým mluvíš."

„Ale samozřejmě, že má. Harry, chyběla jsem ti?"

Harry absolutně netušil, o koho jde. Nějaká holka, kterou přefikl?

„Celý rok mě hledáš a pak mě ani nepoznáš, to je smutné." Hope ohrnula ret jako malé dítě. Harry se zamyslel a ztichl.

„HOPE!" zařval nenávistně.

„Bingo!" Zakřičela nazpátky.

„Kde jsi?"

„No to je tak, potkala jsem se s tvou „kamarádkou" Beathag, pokecaly jsme a teď ti musím oznámit, je mrtvá. Ups, sorry. Já nechtěla. Ha, vtip. Ale nemám čas pokecat, jen si asi budeš muset vytvořit nového démona, ale počkat...ty nemůžeš zpátky do pekla, už bys tam zůstal, že? Mrzuté, co?"

„Já tě varuju. Už teď jsi mrtvá. Já tě najdu a pak ti vyrvu ten jazyk, za to, co jsi provedla. Jak si to budu užívat!"

„Ještě se ozvu, Harry."

Usmála se a zavěsila. Věděla, že sem dorazí a tak mu nechala na zdi vzkaz. Psaný vlastní krví jeho možná nejoblíbenějšího démona.