Kočka a Vlk...?

1.- 5. ČÁST

Stávajícím čtenářům se předem omlouvám za zmatení, nejspíše jste čekali novou kapitolu,ale nebojte, bude brzy. A pokud tu je někdo nový, jak jsem již psala nelekejte se a doufám, že se vám povídka bude líbit, pěkné čtení

Ahoj, jsem Caty (Kety), je mi mezi 16-20, svůj věk neznám, stejně jako svojí rodinu.
Jako malé se mě ujal majitel jedné hospody, ne kvůli soucit, ale potřeboval někoho na práci.
Jelikož jsem jedna z mála koček ve Vlčím městě, všichni se mnou jednají jako s hadrem.
Všelijak mě osahávají, tahají za citlivý ocas, nadávají mi a různě zneužívají.
Už několik let mě majitel bije. Jen málokdy se to obejde jenom s fackou. Všude po těle mám modřiny.
Už jsem párkrát zkoušela utéct, ale marně, protože všichni ví, že jediná kočka v téhle části města patří do tý ztracený hospody.

VEČER

Uklízím hospodu, když v tom uslyším...
"Jak to, že ještě není vytřeno?! Máš jediný štěstí, že tě zítra potřebuju zdravou. Čekám důležité hosty." aspoň pro dnešek se vyhnu výprasku.
"Zítra se budeš chovat slušně a budeš dělat vše, co budou chtít, jinak...!"
"Rozumím."

DRUHÝ DEN

Celý den ležím v posteli, abych vypadala zdravě. Večer se už bohužel blíží.

VEČER

Je tu narváno. Přijel nějakej šlechtic s doprovodem.
Neustále jsem jim dolévala alkohol a ty slizouni dělali různý nechutnosti.

Jeden si mě k sobě přitáhl a chtěl mi dát pusu, a tak jsem se odtáhla a dala mu facku.
"Co to děláš ty jedna... Neříkal jsem ti, že nemáš odmlouvat...?!!!" dostala jsem facku od krčmáře a spadla na zem. Chtěl mě kopnout a já strachem zavřela oči.
Čekala jsem ránu, ale nic. Místo toho jsem slyšela cinkání zlaťáků a pak mě někdo zvedl se slovy "Beru si ji do pokoje."
Opatrně mě položil na postel a šel zamknout dveře. Čekala jsem, že mě začne svlékat, ale to se nestalo, místo toho mě vtáhnul do obětí a setřel mi slzy, ani jsem nevěděla, že brečím.
"Ššš, to bude dobrý, já ti nic neudělám."
Nakonec jsem v jeho obětí usnula.

RÁNO

Vzbudilo mě jemné pohlazení po tváři. Pomalu jsem otevřela oči a u postele seděl on. Lekla jsem se a odskočila na druhý konec postele.
On vstal a o krok odstoupil s rukama u hlavy.
"Klid, já ti nechci ublížit... Donesl jsem ti snídani." řekl a já na něj koukala jako by byl nějakej mimozemšťan.
"Ty snídaně moc nedostáváš co...?"
Jen jsem nesouhlasně kývla hlavou, bála jsem se promluvit. Podal mi chleba, já ho opatrně vzala a s chutí ukusovala. On se nad tím jenom zasmál.
"Bije tě často?"
"Jo, ale nikdy na veřejnosti." našla jsem svůj hlas. Očividně ho ta informace naštvala, ale hned se zklidnil, asi abych si ničeho nevšimla.
Když jsem dojedla, odněkud vytáhl lékárničku. Okamžitě jsem zpozornila.
"Musím ti ošetřit rány, protože to vypadá, že tě mlátil i před naší návštěvou"
"Ne, včera me nezbil..." to, že mě potřeboval hezkou mu říkat nebudu.
"Dobře, ale nech mě ošetřit ti alespoň tvou tvář." Bála jsem se nechat někoho na mě sáhnout, ale když udělal ty psí oči nechala jsem se.
Ošetřil mi tvář a pak jsme šli dolu. Majitel na mě ihned začal řvát, kde jsem byla. Chtěl mě i uhodit, ale ten kluk ho zastavil.
"Nikdo na ni nesáhne. Do konce pobytu bude obsluhovat jenom mne."
"Ale pane..." "Rozumíte...?!" "Ano pane."
Chytl mě za ruku a odvedl ke stolu.
"Stále neznám tvé jméno" mile se usmál.
"Caty"
"Dobře Caty, přál bych si dvakrát obědní menu. A dvoje příbory." Přinesla jsem mu dva talíře s kuřecím masem a bramborem.
"Sedni si a jez" řekl a já na něj koukala jako by spadl z nebe.
"Dobrou chuť!" řekl trochu zvýšeným hlasem, tak jsem neodporovala a vzala příbor.
"Dobrou chuť." Připadala jsem si trapně. Sklopila jsem uši a oči upírala do talíře. Všichni na nás koukali, když si se mnou začal povídat, jako by se nic nedělo.