Kočka a Vlk...?

67. ČÁST

  "My jsme v hlavním městě?" zeptala jsem se Walla.
  "Jo. Jsme." odpověděl a podíval se na mě.
  "Co, když mě nebudou chtít vidět?" zeptala jsem se vyděšeně. Nevím, kde se  ta nejistota vzala.
  "Neboj se. Vím, že tě budou chtít poznat." chlácholil mě Wall a hladil mě po vlasech.
  "Jak to víš? Co když ne?" opáčila jsem.
  "Víš, co je zítra za svátek?" zeptal se. Jen jsem nesouhlasně přikývla.
  "Zítra to bude přesně 15 let, kdy jsi se ztratila. Každý rok se tady slaví." vysvětlil.
  "Vím, že tě budou chtít vidět a poznat. I ty je chceš poznat nebo ne?" zeptal se a nadzdvihl obočí. Musela jsem se pousmát. Souhlasně jsem přikývla.
  "Takhle ti to sluší víc." usmál se.
  "Lilie jsou mé oblíbené květiny." řekla jsem při pohledu na ně.
  "Já vím." řekl Wall.
  "Jak to víš?" zeptala jsem se ho.
  "Říkala jsi to, když ti někdo nechal přede dveřmi lilie." odpověděl.
  "A taky jsi mi to řekla, když jste byli u nás, když jsi byla ještě malá." Udiveně jsem se na něj podívala, jakto že si to pamatuje. Jen se na mě usmál a postavil se.
  "Půjdeme? Vypadá to, že bude pršet." nabídl mi ruku. Přijala jsem ji a šli jsme do hotelu. Stihli jsme to jen tak tak, protože jakmile se za námi zavřely dveře, venku se spustil liják. Sedli jsme si ke stolu.
  "Dobrý den. Co si dáte?" přišla k nám kočičí slečna. Bála jsem se, že se na Walla ani nepodívá, ale vlastně z něj nemohla spustit oči.
  "Co si dáš?" zeptal se mě Wall. V tu chvíli se na mě podívala i ta holka. Nevím, z čeho byla v šoku, ale nedokázala ani promluvit.
  "P-p-p-p..." snažila se něco říct, ale marně.
  "Jste v pořádku?" zeptal se Wall a posadil ji na své místo. Chvíli zhluboka dýchala, ale potom se uklidnila a už vypadala, že je v pořádku.
  "Vaše výsosti. Co tady děláte?" zeptala se mě. S Wallem jsme na ní vytřeštili oči.
  "Ne, to musí být omyl." zvedla jsem ruce. Asi jí nedošlo, co řekla, protože se po chvíli mlčení omlouvala.
  "Omlouvám se, jste straně podobná naší královně." ve tvářích byla úplně červená.
  "To je v pořádku. Nic se neděje. Byl to omyl. To se může stát každému." vysvětlila jsem jí. Ona se zvedla ze židle, aby si Wall mohl zase sednout.
  "Ještě jednou se omlouvám. Mohli byste mi prosím ještě jednou říci Vaši objednávku?" zeptala se nesměle.
  "Dvakrát zeleninovou mísu prosím." objednala jsem i za Walla, abychom ji déle netrápili.
  "Dobře. Za chvíli to bude." odpověděla a odvedla pryč.
  "To jsem ji tak podobná?" zeptala jsem se Walla.
  "Ano. Jsi." víc říct nestihl, protože před nás položila ta holka naši večeři. Poděkovali jsme jí a začali jíst.
  "Jako bys jí z oka vypadla." řekl z nenadání a já se zakuckala.
  "Dobrý?" zeptal se mě po chvíli.
  "Jo, už jo." odpověděla jsem a zase začala jíst.
  "Kolikrát jsi viděl moje rodiče?" zeptala jsem se, když jsem dojela. Tato otázka zaskočila zase Walla.
  "Párkrát od doby, kdy jste nás navštívili. Několikrát jsme se setkali, abychom vyřídili nějaké vladařské povinnosti." odpověděl Wall.
  "Aha. A jací jsou?" přepadla mě náhlá zvědavost.
  "Zítra je poznáš." odpověděl.
  Po večeři jsme šli na pokoj. Šli jsme si lehnout. Wall usnul hned, ale já nemohla spát. Sedla jsem si tedy ke stolu a začala kreslit. Nevnímala jsem, co kreslím a ani nevím, kdy jsem usnula.
  Ráno mě vzbudil Wall, když se mnou jemně zatřásl.
  "Dobré ráno. Co tady děláš?" zeptal se.
  "Nemohla jsem spát, tak jsem kreslila a nějak usnula." odpověděla jsem na jeho otázku.
  "Aha. A co co jsi nakreslila?" zeptal se zase.
  "Nevím. Nevnímala jsem, co kreslím." s těmito slovy jsem vzala papír, na kterém byla nádherná zahrada. Nikdy jsem jí neviděla, ale byla mi povědomá. V pozadí byly dvě siluety. Zajímalo mě, kdo to je, protože nevím, koho jsem tam namalovala.
  "To je nádhera." řekl a sledoval obrázek.