Kočka a Vlk...?

65. ČÁST

  "Caty, vstávej." vzbudil mě Wall.
  "Proč mě budíš... Chci spát." odpověděla jsem a převalila se na druhý bok.
  "Protože se musíme připravit na cestu." řekl na oplátku.
  "Tak to jdi koupit a já se (zívnutí) dospím." nevím proč, ale byla jsem strašně unavená.
  "Tak dobře. Koupím ti i něco k snídani." odpověděl Wall a odešel z pokoje. Chvíli jsem ležela v posteli, ale ta únava mě nějak přešla, a tak jsem vstala z postele a šla se podívat dolů.
  Dole bylo pár stolu obsazených, ale u každého stolu seděl jeden člověk. Sedla jsem si tedy ke stolu pro dva a čekala na Walla. Ani jsem nedosedla a už u mě byl krčmář.
  "Dobře ráno. Jak jste se vyspala?" zeptal se mě.
  "Dobře. Máte příjemně měkké postele." odpověděla jsem mu lichotkou.
  "Dáte si něco k snídani?" zeptal se mě zase.
  "Jen mléko, děkuji. Za chvíli mi něco přinese můj spolucestující." asi jsem to neměla říkat, protože se jeho obličej zkřivil do nepěkné grimasy.
  "Já Vlkům nevěřím a ani Vy byste neměla. Dříve, či později Vás stejně zradí." řekl s nechutí.
  "Wall takový není. Věřím mu a dala bych za něj ruku do ohně. Už nespočetněkrát mi pomohl a já mu za to jsem vděčná." hájila jsem Walla.
  "Vy jste si toho v životě hodně prožila, co?" zeptal se.
  "Proč si to myslíte?" zeptala jsem se ho pro změnu já.
  "Máte to v očích." odpověděl.
  "Ano. Docela dost, ale teď je mi dobře, díky Wallovi." odpověděla jsem mu na jeho dřívější otázku.
  "To je dobře. Doufám, že se Vám splní Vaše přání." teď byl najednou tak milý.
  "Takže jednou mléko ano?" vrátil se na začátek naší konverzace. Jen jsem přikývla a odešel.
  "Ahoj." pozdravil mě Wall a sedl si naproti mě.
  "Ahoj, tak, co jsi mi přinesl?" už jsem měla docela hlad.
  "Překvapení." řekl a vytáhl sáček s pečivem.
  "Děkuju, už umírám hlady." usmála jsem se na něj.
  "Tady je jedno mléko." řekl hostinský. Poděkovala jsem mu a on si Walla změřil pohledem.
  "Být Vámi, střežil bych ji jako oko v hlavě. Už žádnou takovou nenajdete a kdybyste jí něco udělal, tak s Vámi potom něco udělám já. Jasné?!" obul se do Walla.
  "Rozumím Vám. Nemějte strach, nic jí neudělám ani ji nezradím, neboť si dobře uvědomuji, jaká je, a že žádnou osobu, která by se jí mohla rovnat, nenajdu." Wall chtěl nejspíš uspokojit hostinského a, abych pravdu řekla, zahrál to dobře. Jen mě na tom něco trochu mrzelo.
  "Ten chlap není zase tak špatný." řekla jsem, když jsme byli zase v pokoji.
  "Vypadá to, že si s Vlky zažil nepříjemné okamžiky a nedokáže se přes tu zradu dostat." přitakal Wall.
  "Ještě dva dny a budeme v hlavním kočičím městě." řekl, když jsme nasedli na koně.
  "Jsem zvědavá, jestli je hlavní město stejně tak okouzlující, jako vaše." usmála jsem se na něj.
  "To zjistíš sama." úsměv mi opětoval a vyjeli jsme. Celou cestu jsme si o něčem povídali. Už ani nevím, o čem všem jsme se bavili.
  K večeru jsme dojeli k první kočičí vesničce. Jen jsme jí projeli. Všimla jsem si, že se na mě všichni mile usmívají, ale na Walla se většinou ani nepodívali nebo jen s opovržením. Wall ale vypadal, že mu to nevadí.
  Za vesničkou byla pole a za nimi louka. Sesedli jsme z koní a Wall rozdělal oheň. Sedli jsme si k němu a navečeřeli se. Po večeři jsme si šli lehnout.
  Ráno jsme se na cestu vydali brzy, abychom do dalšího města dorazili před obědem a odpoledne mohli vyrazit dál.
  Před polednem jsme dorazili do města. Zastavili jsme u jedné hospody a z pohledů mi došlo, že budu mluvit hlavně já. Vešli jsme a posadili se ke stolu pro dva.
  "Dobrý den. Co si dáte?" zeptal se mě číšník. Znervózněla jsem. Podívala jsem se na Walla. Nic neříkal, ale v jeho očích jsem viděla jistotu, která mi pomohla promluvit.
  "Dvakrát kuře s bramborem. Děkuji." objednala jsem nám a číšník odešel.
  "Dneska bez zeleniny?" zeptal se Wall.
  "Ano. Nechtěla jsem mu vysvětlovat, co to je." odpověděla jsem.
  Po chvíli nám přinesli jídlo a po obědě jsme zase vyjeli.