Kočka a Vlk...?

24. ČÁST

  Když jsme dorazili na večeři, král s Wallem tam už seděli. Jakmile nás spatřili postavili se. Wall měl na sobě uniformu. Vypadal jinak, než když seděl na koni.
Král přisunul židli královně a Wall pomohl mě.
  "Velice vám to v těch setech sluší Catharine." pochválí mi vzhled král.
  "Děkuji a prosím, jenom Caty." řeknu nesměle a král se jen pousměje a začneme večeřet.
  Večer nemůžu usnout. Nejsem na takový přepych zvyklá a navíc mi chybí pocit bezpečí. Zajdu se tedy podívat do zahrady.
  Najdu si lavičku, která tolik nevyčnívá. Za lavičkou roste strom, proto si sednu a opřu se o jeho kmen.
  Spokojeně odpočívám, když v tom si ke mě někdo přisedne. Leknu se natolik, že vyjeknu. Osoba vedle si mě očividně nevšimla, protože se dotyčný polekal, až z toho sjel z lavičky na zem.
  I v té tmě jsem poznala, že je to Wall.
  "Jé promiň. Polekal jsi mě."
  "Promiň, to jsem nechtěl. Já jen, že si sem vždy chodím sednout, když nemůžu usnout. Taky nemůžeš usnout?"
  "Ne, je to na mě moc veliký přepych." odpověděla jsem po pravdě.
  "Kdy budeš chtít vyrazit na cestu?" zeptal se najednou.
  "Já nevím, ale ráda bych poznala zdejší město. Provedeš mě tu?"
  "Ale zajisté má princezno."
  "Neříkej mi tak, vždyť víš, že to nemusí být pravda." nechtěla jsem si přiznat, že někdo jako já je princezna a má rodinu.
  "Době, nebudu." odpověděl s úsměvem, který jsem mu oplatila.
Ještě chvíli jsme si povídali. Wall mi říkal o zdejších lidech. Ráda bych je poznala.
  Poté mě doprovodil do mé komnaty. Než za mnou zavřel dveře, chytla jsem ho za rukáv.
  "Nechceš tu chvíli zůstat?"
  "Bude mi potěšením." řekl s úsměvem a zavřel za sebou dveře. Došli jsme k posteli, na kterou jsme si sedli.
"Počkáš tady, dokud neusnu?" zeptala jsem se s pohledem sklopeným k zemi.
"Dobře." dal mi pusu do vlasů, položil mě na postel a přikryl dekou. Lehl si na druhou stranu postele a položil ruku kolem mého pasu. Pak už jsem padala do hlubokého spánku.