Kočka a Vlk...?

74. ČÁST

Společně jsme vešli do jídelny. Matka s otcem již snídali. Posadili jsme se ke stolu, kde před nás už komorné pokládaly talíře se snídaní.
"Dobré ráno. Je ti dobře, zlatíčko? Wall nám řekl, že ti bylo nevolno. Jsi v pořádku?" ptala se starostlivě matka. Mateřský instinkt se zřejmě nezapře ani po patnácti letech.
"Jsem v pořádku. Nic mi není," usmála jsem se na ni. Vím, nemělo by se lhát, a už vůbec ne rodičům, ale Wall vlastně ani nelhal. Opravdu mi nebylo dobře.
Celou snídani jsme si povídali o maličkostech jako třeba naše oblíbené zvíře, květiny nebo ovoce, ale právě díky těmto útržkům své rodiče poznávám stále víc a začínám cítit, že někam patřím.
"Jaká je vaše oblíbená barva?" položila jsem další otázku.
"Možná na to nevypadá, ale tvá matka má ráda sytě červenou." odpověděl mi otec.
"A barva tvého otce je zase modrá." dodala matka a podívala se na něj. Pak se oba, jako na povel, podívali na Walla s jasnou otázkou v očích.
"Já nevím. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Líbí se mi tmavě modrá až černá, jako obloha posetá miliardami hvězd za úplňku," odpověděl trochu zaskočeně.
Topila jsem se v myšlenkách, tak jsem neposlouchala a zpět do reality mě vrátilo až odkašlání.
"A tvá oblíbená barva?" optala se matka.
"No, já nevím. Nemám nejoblíbenější barvu, ale moc ráda pozoruji noční oblohu.
Když jsem ještě byla ve vlčím městě, každý večer jsem se dívala z okna na noční oblohu a aspoň na chvilku si myslela, že nejsem zavřená v malým sklepě. Hvězdy mě přitahují." zase jsem se zasnila.
Matka se vědoucně usmála, otci opět začalo jiskřit v očích a Wallovi se tváře zbarvily do růžova. Nevím, co jsem řekla špatně.
"Víš zlatíčko," začala matka,"právě jsi řekla to samé, co před chvílí Wall." řekla matka s mírným úsměvem. Otec jen vesele přitakal.
Teď jsem se zase červenala stejně jako Wall, což jejich úsměvy jen prohloubilo. Už ani nepočítám, kolikrát se nám to stalo.

"Omlouvám se, ale povinnosti volají. Omluvte mně prosím." Otec odešel a s matkou jsme si ještě dlouho povídali.
"Nechcete si jít prohlédnout město?" zeptala se matka. S Wallem jsme se na sebe podívali.
"To bychom mohli." odpověděla jsem. Rozloučili jsme se s matkou a šli se podívat do města.
Nejdřív jsme se šli podívat do parku. To místo mi připadalo kouzelné. Přešli jsme až na druhý konec parku. Musím říct, že je opravdu velký, ale o to víc krásnější.
Posadili jsme se na trávu hned vedle tří hrajících si dětí. Dívala jsem se na ně.
Dvě stály vedle sebe. Nalevo stála drobná kočičí dívenka a vedle ní vlčí kluk. Naproti nim stála další kočičí holčička.
Neslyšela jsem, co si povídají, ale když ta holčička domluvila podívala se na své kamarády, uviděla mě a zůstala stát jako solný sloup. Naším směrem se podívala i druhá dívenka s klukem a viděla jsem v jejich očích jiskřičky.
"Ahoj, ahoj! Ty jsi princezna, že jo?" zeptala se ta, jež před chvílí stála zády.
"Ano." usmála jsem se na ně.
"A-a ty musíš být princ Wall." zeptal se zase kluk Walla.
"Ano a vy jste?" odpověděl Wall.
"Já jsem Bell, tohle je Minie a Keira." představil sebe a jeho kamarádky.
Chvilku jsme si povídali s Bellem a Minie. Keira nás jen tiše pozorovala.
"Chceš si opravdu vzít princeznu?"
"Chceš si opravdu vzít prince?" zeptala se Minie s Bellem najednou.
"Cože?!" vykřikli jsme s Wallem ve stejný okamžik.
"No, říká se, že se chcete vzít. Je to pravda?" poprvé promluvila Keira.
Zůstala jsem na ně zírat s otevřenou pusou a barevně jsem se musela podobat rajčeti. Všem třem to přišlo vtipné a začali se smát.
"Možná ano, možná ne. Ale teď nás omluvte. Je na čase se vrátit." řekl tajemně Wall a pomohl mi na nohy. Rozcuchal Minie a Bellovi vlasy, naposledy na všechny tři mrkl a táhl mě zpátky do zámku.
"P-p-p-proč si j-jim t-to ř-řekl?" nedokázala jsem ze sebe vysoukat ani jednoduchou větu po tom šoku.
"Asi sis nevšimla jejich nechápavých pohledů, že?" zeptal se. Jen jsem zakývala hlavou a šli jsme do zámku rovnou na oběd.
"Jak jste se měli v parku?" zeptala se nás matka a opět ji na tváři hrál ten úsměv, takže ví, co se tam stalo.
Wallovi to nejspíš došlo taky, ale nic neříkal a jen se usmál tak jako na ty děti.
"Vzhledem k tomu, že mlčíte, jste potkali děti, že?" řekl otec. Oba jsme se na něj podívali. Wall se tvářil pořád stejně, tak jsem se pokusila přistoupit na tu hru a také se usmála. Položila jsem svou dlaň na Wallovu, kterou měl položenou na stole, a se slovy - Řekli nám jednu, velmi nepodstatnou informaci- jsem se podívala na rodiče. Všichni jsme se začali smát.
"Dobře, pobavili jsme se, ale teď k dnešnímu večeru." zvážněl otec. "Dnes jsem nechal uspořádat ples." Cože! PLES?!
"Co? Ples?! A-ale vždyť ten m-měl být až za 5 dní!" byla jsem naprosto mimo. To neumím počítat nebo jsem prospala 5 dnů?!
"Ano, ten, o kterém mluvíš, bude za pět dní. Dnes se sejde jen rodinný kruh a nejbližší přátelé." otcův hlas se rozhléhal celou jídelnou.
"A-"
"Neboj se, vše je připravené. Se vším ti pomohu." usmála se matka.
Po celou dobu oběda mi říkali, jak se mám chovat, a tak.
Po obědě mě matka zavedla do svého pokoje, přímo do šatny. Polovinu odpoledne mi znovu opakovala, jak se mám chovat, učila mě správně mluvit, opravovala mé držení těla. Ke konci mě z toho všeho už bolela hlava.
Zbytek odpoledne jsme matce vybíraly šaty. Bylo těžké nějaké vybrat, protože se buď nelíbily mně nebo jí.
Nakonec jsme se obě shodly na dlouhých zelených šatech, které matce ladí k očím. Taky jsme se navzájem učesaly.
Rozčesala jsem jí vlasy, vzala dva pramínky ze předu a vzadu jsem je sepla krásnou sponou. Matka mě taky učesala.
"Ale co mé šaty?" zeptala jsem se.
"Jsou připraveny ve tvém pokoji." odpověděla klidně. Vyběhla jsem z matčina pokoje do svého.
"Ty jsou nádherné." zírala jsem na krásné, dlouhé šaty. Korzet s tříčtvrtečními rukávy byl bílý a sukně taky. Na konci přecházela do karmínově rudé.
"Teď honem. Nemáme moc času." matka mě táhla k šatům.
"Vypadáš nádherně." řekla, když jsem se prohlížela v zrcadle, oděna do těch krásných šatů.
"Ještě masku a můžeme jít." podala mi jí a sama si nasadila svojí.
"Masku?" zeptala jsem se nechápavě, ale nasadila jsem si ji a vyšla s matkou z pokoje.
"Na začátku budou mít masky všichni. Poté je sejmou a ty budeš představena," vysvětlila mi spěšně.
Společně jsme vešly do sálu, kde byla spousta lidí, matka se přidala k otci a já tam zůstala sama.
"Dáte si punč, lištičko?" zeptala se osoba za mnou. Hned jsem věděla, kdo to je.
"Také bych Vám měla vymyslet nějakou přezdívku. Nepomohl byste mi?"
"Ale zajisté. Co třeba Pan Dokonalý?"
"Ne. Budu Vám muset vymyslet nějakou sama a ano, děkuji, dám si punč." naše trochu veselá chvilka skončila.
"Zajisté, lištičko." s těmito slovy odešel.
"Lištičko? Tak se jmenujete?" zeptala se osoba za mnou. Polekaně jsem se otočila a radši o krok ustoupila.
"Omlouvám se, nechtěl jsem Vás vylekat." trochu poodstoupil a omluvil se. Měla jsem z něj divný pocit. Jeho oči byly lstivé a zákeřné.
"To je v pořádku," vzpamatovala jsem se a nasadila falešný úsměv. Nechtěla jsem být v jeho přítomnosti, ale nemohla jsem jen tak bez důvodu odejít.
"Zde je Váš punč." Wall měl opravdu dobré načasování. Byla jsem mu za to vděčná.
"Děkuji." mile jsem se na něj usmála a napila se.
"Dobrý večer." představil se Wall.
"I Vám." odpověděl ten muž, ovšem ne tak přátelsky jako předtím mě.
"Smím prosit o tanec?" zeptal se Wall. V jiné chvíli bych ho odmítla, ale teď se to hodilo.
"Kdo to je?" zeptal se, když jsme začali tančit.
"Nevím, ale nemám z něj dobrý pocit," odpověděla jsem mu.
"Já jaké ne. Nelíbí se mi, jak se na tebe dívá." Podíval se na neznámého přes mé rameno. "Za chvíli se budeme muset sejít s tvými rodiči."
"Dobře. Hlavně ať tam není i on." Druhou větu jsem zašeptala, ale nepochybuji, že ji Wall slyšel.
Podívala jsem se na hodiny a už bylo na čase jít, když nás někdo vyrušil. A ten někdo byl ten, koho jsem nechtěla vidět.
"Promiňte. Smím prosit o tanec?" zeptal se. Z jeho hlasu jsem slyšela velké ego.
"Omlouvám se, ale už jsem dávno měla být někde jinde." odpověděla jsem a odešla. Na Walla jsem nečekala, stejně na mě s rodiči již čekal.
"Bavíš se dobře?" zeptal se otec.
"Ano. Děkuji." odpověděla jsem. Odbyla desátá hodina a přestala hrát hudba, takže se všichni zastavili a podívali se naším směrem.
"Nuže, teď všichni sundejme masky." prohlásil otec a sundal si masku. Všichni následovali otcova příkladu a masky si také sundali.
"Ještě jednou Vás vítám na tomto výjimečném plese. Rád bych Vám někoho představil." Dokončil svůj proslov a natáhl ke mně ruku.
Přistoupila jsem k němu, uchopila nabízenou ruku a postavila se vedle otce... Několik lidí v sále zalapalo po dechu.

Ahoj...tak zase po nějaké době přidávám další kapitolku ;-). Doufám, že se vám líbila... Nemohu vám zaručit, kdy bude další kapitola, ale rozhodla jsem se spojit několik kratkých kapitol, takže jich ve finále bude méně, ale příběh to nijak neohrozí. Mějte se mnou trpělivost a zatím papa ;-D