Kočka a Vlk...?

66. ČÁST

  Projeli jsme asi dvěma vesnicemi a kousek za třetí zastavili a rozdělali oheň.
  "Ukaž mi ještě nějaké souhvězdí." zaškemrala jsem, když jsem si lehla a podívala se na noční oblohu.
  "Tam, to je Malý vůz. Je menší než Velký vůz." vysvětlil mi.
  "To je Velký vůz!" řekla jsem nadšeně.
  "Ano. Je součástí Velké medvědice. Vidíš?" ukázal na několik hvězd.
  "Jo. Vidím to. Je to úžasné." žasla jsem nad noční oblohou. Opravdu hodně mě přitahovala.
  "Nevím, čím to je, ale noční obloha mě něčím přitahuje a fascinuje." řekl, jakoby mi četl myšlenky. Podívala jsem se na něj.
  "Co je?" zeptal se nechápavě.
  "Zrovna jsem myslela na to samé." usmála jsem se. Po chvíli mi úsměv opětoval.
  "Měli bychom jít spát. Ať se zítra dostaneme do města včas." řekl Wall a vytáhl z tašky deku.
  "Dobře." lehla jsem si vedle Walla a ten nás oba přikryl.
  "Dobrou noc." zašeptala jsem, ještě než se mi zavřela víčka. Slyšela jsem Walla ještě něco říkat, ale ani jsem mu nerozuměla a usnula.

  Ráno mě vzbudil studený pocit na zádech. Celou noc mi byla zima, a tak jsem měla deku až u brady.
  "Promiň. Nechtěl jsem tě vzbudit." omluvil se Wall.
  "To nevadí. Stejně musíme jet." byla jsem překvapená, že se můj hlad nechvěl, protože jsem cítila, jak se klepu. Snad si toho Wall nevšiml. Opak byl ale pravdou.
  "Celá se klepeš." řekl a rychle ke mě přispěchal.
  "To nic není." snažila jsem se ho přesvědčit.
  "Jsi celá studená." jakoby mě neslyšel, zvedl mne a šel se mnou ke koni. Posadil mě na něj, vytáhl deku, na které jsme spali a přehodil ji přese mě.
  Zabalil zbylé věci, jeho koně přivázal k mému a sedl si za mě.
  "Co to děláš? Vždyť můžu jet sama." nechtěla jsem, aby měl o mě starosti.
  "V tomhle stavu jet sama nemůžeš. Ať se ti to líbí nebo ne, prostě pojedeš se mnou." řekl to rozhodně, tak jsem radši mlčela a přitáhla se k jeho teplé hrudi. Opravdu mi byla zima.
  Do města jsme dojeli krátce po poledni. Pořád mi byla zima, ale už ne taková.
  Došli jsme do hotelu. Byla jsem tak trochu mimo a nedošlo mi, že bych měla mluvit. Než jsem se vzpamatovala, Wall už objednával pokoj. Kupodivu hostinskému Vlci nevadili. Spíš byl překvapen, že jednoho vidí tady.
  "Lehni si. Já ti přinesu něco k jídlu." Ani jsem se nestačila otočit, abych Wallovi řekla, že nic nepotřebuji a už byl pryč.
Lehla jsem si tedy, aby nebyl naštvaný. Po chvíli se vrátil i s polívkou.
  "Ale já nic nepotřebuju." řekla jsem trochu uraženě, ale Wall mi nevěnoval pozornost a sedl si i s polívkou naproti mě.
  "Potřebuješ do sebe dostat něco teplého, takže..." nabral polívku lžící a..." řekni ááá."
  Podívala jsem se na lžíci a potom na Walla. Cítila jsem teplo ve tvářích. Nakonec jsem tedy pusu otevřela a nechala se krmit.
  "Vypadáš roztomile, když se červenáš." usmál se Wall. Zčervenala jsem ještě víc.
  "T-teď t-ty." vykoktala jsem ze sebe a vzala Wallovi lžíci. Nechápavě se na mě díval.
  Nabrala jsem polívku a nastavila ji na Walla. Radši jsem se na něj ani nepodívala, jak jsem byla červená.
  "Dobře." řekl a dal si do pusy lžíci.
Po takovém malém obědě jsem přesvědčila Walla, že jsem v pořádku a šli jsme se podívat do města.
  Bylo to po dlouhé době město, ve kterém přespíme.
  Došli jsme na náměstí a sedli si na lavičku k fontáně. Rozhlédla jsem se po náměstí. Bylo docela obyčejné s několika lavičkami kolem fontány.
  "Je tu hezky." řekla jsem Wallovi.
  "Ano. To je, ale ke tu ještě jedno pěkné místo." řekl, vzal mě za ruku a zvedl z lavičky. Zavedl mě do nádherného parku.
  "To je úžasné." vydechla jsem úžasem.
  Uprostřed parku byl záhon s liliemi. Kolem rostla zelená tráva, na které si několik Koček udělalo piknik a kraje parku lemovaly mohutné stromy.
  Na druhém konci parku stál nádherný zámek. Počkat... Zámek?!