Kočka a Vlk...?

20. ČÁST

  Probudila jsem se ve wallově obětí. Wall se na mě díval a usmíval se. Začervenala jsem se a bouchla ho do hrudi.
  "Jak se cítíš?" zeptala jsem se a zvedla se z postele, abych mu mohla sáhnout na čelo.
  "Díky tobě dobře." usmál se a vstával ale strčila jsem ho zpátky do postele.
  "Ne-e, ještě budeš ležet." chtěla jsem mu jít pro čaj, ale strhl mě na postel a já byla pod ním.
  "Tak aby bylo jasno, neumírám, takže se o mě nemusíš starat a je mi dobře." řekl, ale pořád ze mě neslezl.
  "Dobře, dobře, už ze mě můžeš slízt." radši jsem rezignovala. Slezl ze mě.
  "Ale budeš se šetřit, ano?" zkusila jsem udělat psí oči, ale nevím, jak to dopadlo.
  "Dobře, když tak pěkně prosíš." řekl s pobaveným výrazem. Jen tak naoko jsem dělala uraženou, ale dlouho mi to nevydrželo, protože jsme šli na snídani.
  Tam k nám přišel ten chlap ze včerejška.
  "Tak koukám, že ten čaj zabral. Máte to ale štěstí. Já bych se taky nechal obsluhovat takovou kočkou." řekl a s Wallem se zasmáli. Já chytla odstín růžové o pohled sklopila ke stolu.
  "Tak, co to bude?"zeptá se hostinský.
  "Jenom mléko prosím." nemám chuť na snídani.
  "Tak jednou mléko." řekne Wall.
  "Dobře, za chvíli to bude." řekl hostinský a za chvíli mám před sebou sklenici s mlékem.
  Po ,snídani' jsme se vydali do města. Celou dobu jsem pozorovala chodník.
  Jdu takhle ještě chvíli, ale pak mě chytnou dvě ruce a strhnou právě včas z cesty splašeným koním.
  "Děkuju" řeknu Wallovi.
  "Není zač."
  "Proč jsi tak potichu? To ti vadí to co řekl ten chlap?" zeptá se Wall a já se zastavím.
  "Promiň, to jsem nechtěl." zase se začne omlouvat za něco, za co nemůže.
  "Nesmíš si ho tak brát. Jenom měl radost." kývnu a jdeme dál. Po chvíli se omluvím za moje chování a jdeme zpátky do hotelu.