Kočka a Vlk...?

78. ČÁST

   Brzy ráno mě probudilo bubnování kapek do okna. V jídelně ještě nikdo nebyl, tak jsem se v klidu nasnídala.
   Vypadalo to, že bude pršet dlouho, minimálně celé dopoledne, tak jsem se šla podívat po zámku.
   Blížil se čas oběda a já prozkoumala snad každý pokoj. Zbývaly poslední dva.
   Jedním z nich byla zřejmě otcova pracovna, protože jsem zpoza dveří slyšela jeho hlas, který mluvil ještě s nějakými lidmi. Rozhodla jsem se je nerušit a zamířila ke dveřím na konci chodby.
   Byly jiné než ostatní. Tyto byly menší, z tmavého dřeva a starší.
   Otevřela jsem je a málem spadla z točitého schodiště. Vedlo jen dolů, tak jsem se tam vydala. Měla jsem pocit, že snad nikdy neskončí.
   Cestou jsem minula tři okénka. U třetího jsem se zastavila a podívala se z něj. Viděla jsem, jak kapičky vody tančí na hladinách kaluží, které se tvořily na cestě.
   Schodiště vedlo nejspíš až do sklepa a cestou jsem nezahlédla ani jedny dveře. Pokračovala jsem tedy v cestě dolu.
   Na konci schodiště byly další dveře. Se skřípáním jsem je otevřela a vstoupila do místnosti.
Byla obrovská. Na zdech visely obrazy králů a královen království. Na jednom byl můj otec s matkou a na jiném byl otec, jako malý, s rodiči. Jeho matka mi přišla povědomá, ale nevím, kde jsem ji mohla vidět. Ráda bych své prarodiče poznala.

   Uprostřed místností stál veliký, kulatý stůl s dvanácti židlemi a u stěn byly postaveny skříně plné knih. Na druhém konci pokoje byly další dveře.
Zrovna, když jsem se do nich chtěla podívat, veliké hodiny v rohu místnosti odbily poledne. Radši jsem se vrátila, než by mě začali hledat.

   Když jsem přišla do jídelny, už tam všichni seděli, dokonce i Wall. Přisunul mi židli a opět si sedl. Stále na něm bylo vidět napětí způsobené bolestí. Panovalo mezi námi takové hrobové ticho. Potichu jsem mu poděkovala a pozdravila rodiče.
   "Dobrou chuť," popřála jsem a věnovala se jídlu. U stolu vládlo nepříjemné ticho, které jsem přerušila.
   "Jací jsou mí prarodiče?" asi jsem uhodila hřebíček na hlavičku, protože matka i otec přestali jíst a ztuhli.
   "Promluvíme si o tom po obědě, dobře?" řekl otec. Nebyla to otázka, ale odpověď. Trochu jsem přikývla a dál se věnovala talíři. Zbytek oběda probíhal v tichosti.
   Po obědě chtěl Wall odejít, ale matka ho zastavila.
   "Můžeš zde zůstat s námi," vřele se na něj usmála. Ten den se mnou poprvé navázal oční kontakt. Nejspíše rozluštil můj prosebný výraz, lehce matce úsměv oplatil a posadil se. Cítila jsem ale, že je napjatý. Všichni jsme byli.
   Otec s matkou měli oba vepsáni ve tvářích smutek. Začala jsem litovat, že jsem se vůbec zeptala.
   "Otec zemřel, když mi bylo 17 let. Tehdy někdo napadl zámek. Běžel jsem k rodičům do ložnice, ale když jsem otevřel dveře, viděl jsem jak někdo otcovi zabodl meč do hrudi. Zachránil matku, čepel totiž měla zasáhnout ji.
   Po otcově smrti se ujala vlády ona, protože já ještě nemohl. Domluvila naše seznámení," během vyprávění uchopil matčinu dlaň, ta mu věnovala láskyplný pohled.
   "Postupem času jsme se do sebe zamilovali a vzali se. A pak jsi přišla na svět ty," přitom se pousmál. Pořád měl v očích vepsaný smutek, ze ztráty otce, ale již převládala radost. Udělal ve vyprávění menší pomlku.
   "To ona ti položila do kolébky tvůj šátek." Stiskla jsem onu látku v ruce.
   "Když jsme se tenkrát z Vlčího království vrátili bez tebe, beze slova zmizela. Zůstal zde po ní jen dopis na rozloučenou," dokončil otec opět zdrceně.
   Vstala jsem a sedla si mu na klín. V očích se mu leskly slzy. Pevně jsem ho objala a po chvíli se k nám přidala i matka.
   "Tak...nevíme, kde má matka je, ale rodiče tvé matky tě budou chtít poznat," začal otec... "Bohužel se nemohli zúčastnit plesu, ale určitě je brzy uvidíš." Povzbudivě jsem se na něj usmála: "Jsem si tím jistá."
   Pak si otec zhluboka povzdechl a změnil téma: " Budete chtít na zítřejší bál nechat ušít nové šaty?" zeptal se mě a matky. Úplně se mi vykouřil z hlavy.
   "Ne, děkuji. Já mám šaty vybrané," odpověděla mu. Potom se podívala na mě. "A pro tebe mám také jedny, pokud se ti budou líbit," usmála se. Úsměv jsem jí opětovala.
   Už jsme se s Wallem chtěli zvednout, opět ve stejnou chvíli. Podívali jsme se na sebe a opět se posadili. Cítila jsem teplo ve tvářích.
"Nechtěli byste se k nám přidat na projížďku?" zeptala se matka. Oba jsme přikývli a šli se přichystat.
  V šatně jsem si vzala jezdecké kalhoty, blůzku a sako.
   Když jsem se převlékla, sedla jsem si k zrcadlu a začala si rozčesávat vlasy. Ani nevím, nad čím jsem přemýšlela, ale z mého zamyšlení mě vytrhla Ell, že už všichni čekají. Vůbec jsem nepostřehla, kdy přišla.
   Poděkovala jsem a vyšla z pokoje. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, abych nezdržovala, s tím, že si cop upletu později.
   Před stájemi už všichni čekali. Převzala jsem si od Walla otěže a nasedla na koně. Potom jsme všichni vyjeli.
   Na rozdíl od dopoledne, už nepršelo, ale všude bylo stále mokro.
   V tichosti jsme dojeli až k rozcestí, kde jsme zastavili.
   "Smím ti navrhnout menší závod, drahá?" navrhl otec matce.
   "Drahý, ty víš, že tuto nabídku nikdy neodmítnu, ale..." nedořekla. Já ani Wall jsme nevěděli, o co jde.
   "Ale...?" zopakoval otec.
   "Start!" matka pobídla koně a, jelikož to otec nečekal, získala tím malý náskok. Když se otec vzpamatoval, taktéž pobídl koně, ale ten běžel druhou cestou.
   S Wallem jsme se na sebe nechápavě podívali. Já pak jela za matkou a Wall za otcem.
   Po chvíli jsem dorazila na menší louku, na jejímž konci byl krásný vodopád. Běžela jsem tam, bohužel jsem si nevšimla Walla a srazila jsem ho.
   Naštěstí jsem dopadla na zadek do trávy, ale Wall spadl s hlasitým žbluňknutím do vody.
   "Ježiši, Walle, promiň, to jsem nechtěla," začala jsem se omlouvat a nevěděla, co dělat. Bála jsem se, že se mu zhorší zranění.
   "Nic mi není, jen dýchej, lištičko." řekl Wall a pomalu se postavil. Nejdříve jsem zkontrolovala jeho stav, až potom vzhled. Byl mokrý od hlavy až k patě. Nedalo mi to a musela jsem se začít smát.
   "Co se tak směješ, chceš sem taky?" zeptal se Wall a přibližoval se. Začala jsem pomalu couvat.
   "Ne, ale děkuji za nabídku." Stále s úsměvem na tváři jsem se rozběhla pryč. Slyšela jsem za sebou přibližující se kroky. Po chvíli mě Wall doběhl, zezadu objal a několikrát se se mnou zatočil.
   "Ááá" vykřikla jsem leknutím, "Walle, pusť mě... Nemáš zvedat nic těžkého." Ale evidentně si to užíval a nehodlal mě poslechnout. Po chvíli mě ale přeci jen pustil.
   Oba jsme se ještě smáli, když k nám přišli rodiče. Oběma hrál na tvářích úsměv.
   "Bylo zajímavé vás pozorovat," řekla. Wall i já jsme se jí lekli, protože jsme si nevšimli jejich přítomnosti. Matka se na nás usmála.
   "Měl by sis tu košili sundat, nebo nastydneš," řekla matka. Když mi to došlo, zrudla jsem jako rajče. Ano, už jsem viděla Walla bez košile, ale teď to bylo jiné.
   "Co se tak červenáš? To bych měl spíš já, ne?" zeptal se Wall a sundal si košili. Abych mu nemusela odpovědět, vzala jsem mu ji.
   "Jdu ti ji vyždímat..." řekla jsem a šla k vodopádu. Tam jsem ji zbavila přebytečné vody a snažila se nemyslet na to, co se stalo před chvílí... Proč jsem se červenala nebo proč jsem tak zmatená...
   "Caty...?" řekl za mnou Wall. Polekal mě a nebýt jeho rychlých reflexů a silných paží, už bych se také koupala. Přitáhl mě k sobě, popošel dál od vody, ale nepustil mě. Dívala jsem se na své dlaně, položené na jeho hrudi, jenž byla někde stále ozdobena modřinami.
   "Proč?" zeptala jsem aniž bych navázala oční kontakt. Wall se zarazil. "Abys nespadla do vody," odpověděl mi. Zavrtěla hlavou a stiskla ruku v pěst. Kousla jsem se do rtu a konečně se mu podívala do očí.
  "Proč to všechno děláš? Proč se tak chováš? Proč jsi mi tenkrát pomohl?" vychrlila jsem na něj hned několik otázek. Ani nevím, jestli je všechny pobral, ale podíval se jinam a v jeho očích jsem viděla strach a myslím, že i bolest, ale to bylo nepravděpodobné. Dlouho mlčel, měla jsem pocit, že přemýšlí, co mi odpoví.
  "Víš," začal, ale nepodíval se na mě, "když ses před patnácti lety ztratila, tví rodiče se k nám vrátili, a když nám řekli, co se stalo, slíbil jsem tvé matce, abych ji trochu utěšil, že tě najdu a budu tě pak i nadále chránit. No a když jsem tě viděl tehdy v hospodě, vzpomněl jsem si na svůj slib a řekl si, že pomůžu alespoň tobě jako Kočce, když jsem ti jako princezně pomoci nedokázal..."
   Ve tváři měl vepsáno tolik emocí, že jsem je nedokázala všechny rozluštit. Položila jsem mu ruku na záda a chtěla ho ,nevím, asi povzbudit, ale matka mne předběhla.
  "Ale svůj slib jsi splnil a všichni jsme ti za to vděční," usmála se na něj. Přišla k nám s otcem.
  "Ano, ale..." Wall chtěl ještě něco dodat, ale otec ho zarazil.
  "Žádné ale. Prokázal jsi nám službu, kterou to nikdy nebudeme moci splatit. Vrátil jsi nám dceru." Při posledních slovech se na mě láskyplně usmál a objal matku. Úsměv jsem mu opětovala.
   Stiskla jsem Wallovu ruku snažila se ho rozveselit. Když se usmál, ústa se mi rozsáhlá do ještě zářivějšího úsměvu, a už jsem táhla Walda na deku.
   Svalili jsme se na ni, utrhla jsem pampelišku, a zrovna, když k nám došli rodiče, foukla jsem ji Wallovi do obličeje. Bohužel v tu chvíli zrovna zafoukalo a vítr všechna chmýříčka odvál na mě. Všechny to rozesmálo. Zbytek odpoledne nám utekl rychle. Pořád jsme se smáli, vyprávěli si různé příběhy a spoustu dalších věcí.
  "Už bychom měli jít, začíná se stmívat," prohlásil otec a pomohl matce se zvednout. Wall udělal totéž a nabídl mu ruku, kterou jsem přijala.
  Když jsme přijeli, byla už skoro tma. Matka s otcem si šli hned lehnout. Mně se ještě spát jít nechtělo a měla jsem v plánu zeptat se Walla, jestli by se nešel projít, ale předběhl mě.
  "Nechceš se jít někam projít?" zeptal se a nabídl mi rámě. Přijala jsem jej a šli jsme do parku. Usmála jsem se.
  "Čemu se směješ?" zeptal se, když si všiml mého výrazu.
  "Jen jsem zrovna také přemýšlela nad procházkou," vysvětlila jsem. Taky se usmál.
  Došli jsme do parku. Najednou na mě padla únava a já začala zívat.
  "Nechceš už jít zpátky?" zeptal se se starostlivostí v hlase.
  "Ne, to je-... Au." nedořekla jsem to, protože jsem zakopla, ale naštěstí mě Wall chytl dřív než jsem spadla.
  "Díky," poděkovala jsem mu. Podíval se na mě vyčítavým pohledem, a i když jsem věděla, co tím myslí, usmála jsem se jako bych nevěděla, o co jde. Povzdechl si.
  "Tak pojď, nebo si ještě něco uděláš a já nebudu mít s kým tančit, lištičko," řekl a společně jsme šli zpět do zámku. V pokoji jsem se převlékla a vlezla do postele, ale nemohla jsem usnout.
  Napadlo mě jít k Wallovi. Zavřela jsem za sebou dveře a rychle přeběhla chodbu. Opatrně jsem otevřela a vklouzla do pokoje, potom jsem za sebou potichu zavřela.
  Přešla jsem k posteli. Wall spokojeně oddechoval. Vlezla jsem si pod peřinu, opatrně si položila hlavu na jeho hruď a poslouchala pravidelný tlukot jeho srdce. Ani nevím, kdy jsem usnula.
  Ráno mě probudilo pohlazení po tváři. Pomalu jsem otevřela oči.
  "Dobré ráno. Já myslel, že jsem šel spát sám..." usmál Wall. Taky jsem se usmála.
  "Dobré ráno. Nemohla jsem spát a tady jsem usnula hned," vymluvila jsem se.
  "Ty jsi neuvěřitelná. Tak vstávej... Lištičko." vybídl mě Wall. S nechutí jsem tedy vstala a šla do svého pokoje.
  "Dobré ráno, va-Caty..." pozdravila mě El jen co jsem zavřela dveře. Trochu jsem se jí lekla.
  "Dobré ráno..." odpověděla jsem jí a zamířila si to rovnou do koupelny. Tam jsem si do obličeje šplouchla studenou vodu, abych se trochu probrala. Potom jsem šla do šatny.
  "Vyspala jste se dobře?" zeptala se mě Ell.
  "Ano, a ty?" optala jsem se jí na oplátku. To ji trochu zaskočilo.
  "A-Ano, děkuji za optání," odpověděla.
  "Není zač," usmála jsem se na ni.
  Dneska jsem si vybrala bílé letní šaty s květinovým vzorem a vlasy jsem si spletla do jednoduchého copu.
  Na chodbě už čekal Wall.
  "Čekáš dlouho?" pousmála jsem se.
  "Ne. Vyrazíme?" Také se usmál a nabídl mi rámě. Společně jsme šli do jídelny.

   Tááák a je tady, další kapitolka. Sice jsem nesplnila vaše očekávání o polibku, ale snad se vám bude i tak líbit, a nebojte už se pomalu blíží...